Americký klub dam

6 2005 Dějiny česky
obálka čísla

V letošním roce si připomínáme 140. výročí založení Amerického klubu dam, kterému jsme se věnovali již při jedněch z našich Hovorů bez hranic. Kdo na zajímavé besedě nebyl, může si o tomto pokrokovém ženském spolku přečíst dnes z pera PHDr. Mileny Secké, ředitelky knihovny Náprstkova muzea. Toto muzeum připravilo stejnojmennou výstavu, kterou vřele doporučujeme navštívit všem, kdo tou dobou budou v Praze. Výstava trvá od 2. 6. do 30. 10.

Americký klub dam byl nejstarší ženský spolek orientovaný především na vzdělání, založený v českých zemích. I když pokusy zde byly již ve 40. letech 19. století, teprve uvolnění politické situace po vydání Říjnového diplomu v r. 1860 umožnilo zakládat spolky, ovšem jen mužské. Prvními byly Hlahol, Sokol a Umělecká beseda, ale ženy přijímaly do svých řad teprve až téměř po 40 letech své existence. Založení Amerického klubu dam v roce 1865 bylo proto revolučním počinem a neobešlo se bez nedůvěry, pomluv a veřejného ostouzení jak iniciátora, tak členek.

Na počátku byla přednáška prof. Studničky o astronomii, na kterou pozval do svého domu Vojta Náprstek Karolinu Světlou a vlastenky, které se u ní scházely. Přednáška se natolik líbila, že si dámy vyprosily pokračování a ještě ten den založily klub. Nazván byl „americkým“ protože tím prezentoval pokrokovost a moderní metody; slovo americký bylo synonymem pro moderní. Spolek měl poskytnout svým členkám tolik vědomostí a sebevědomí, aby se v případě životní nouze dokázaly samy o sebe postarat. Byla to myšlenka na svou dobu nevídaná, protože každá žena byla odkázána na pomoc své rodiny případně domovské obce. K dosažení vědomostí sloužily odborné přednášky, které organizoval i financoval Vojta Náprstek, klubu dal k dispozici také svou knihovnu a především prostory. V zimě se členky navíc věnovaly pravidelnému tělesnému cvičení, sborovému zpěvu a jazykovým kurzům. Na jaře a v létě pak chodily na poučné vycházky, exkurze a jezdily na výlety. Kromě vzdělávání se klubistky věnovaly rovněž charitativní péči a podpoře Náprstkových veřejných aktivit. Měly vytipováno několik nemocnic a ústavů, kde o velkých svátcích pořádaly koncerty a nadílky a na Vánoce zdobily vánoční stromky. Se školními dětmi chodily za Prahu na školní výlety, učily je různým hrám, neznámým sportům a pochopitelně poskytovaly i občerstvení. Vše to byly věci do té doby nevídané a mnohdy veřejností považované za zbytečné a lze říci, že právě v těchto oborech klubistky svou činností předběhly dobu. Prvními členkami bylo 49 paní a dívek, ale velice brzy jejich počet přesáhl 200. Klub byl přitažlivý jak svou pestrou činností, tak i demokratickými vztahy a členkami byly ženy všech věkových i sociálních skupin. V klubu během let vyrostla generace žen, které pak samy stály u zrodu ženských vzdělávacích institucí, jako byl Ženský výrobní spolek, který organizoval v podstatě vzdělávání na úrovni pozdějších průmyslových či odborných škol, kuchařská škola a spolek Domácnost nebo první dívčí gymnázium Minerva. Kromě toho zakládaly další spolky a instituce a byly opravdovými průkopnicemi jak v ženském školství, tak i v sociálních službách.

Výstava v Náprstkově muzeu podrobně seznamuje s historií klubu a jeho aktivitami a také informuje o jednotlivých členkách. Mnohé z nich byly význačnými literátkami (Karolina Světlá, Sofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Věnceslava Lužická-Srbová, Marie Gebauerová, Ludmila Grossmannová-Brodská, Anna Lauermannová, Růžena Jesenská, Teréza Nováková, Růžena Svobodová či Marie Majerová), malířkami (Zdenka Braunerová, Zdeňka Kalašová, Vilemína Knížková, Berta Liebscherová, Marie Purkyňová), zpěvačkami (Klementina Kalašová, Miloslava Havelková, Gabriela Roubalová nebo Johana Cavallárová) či herečkami (Marie Bittnerová, Otýlie Sklenářová-Malá, Josefína Čermáková, Marie Pospíšilová, Liduška Danzerová či Adéla Volfová) a mnohé z nich se proslavily i za hranicemi rakouské monarchie.

Klub měl ještě jednu zvláštnost, která souvisela s osobností jeho protektora, Vojty Náprstka. Od dob své politické emigrace v USA v letech 1848-1857 byl zapřísáhlým anglofilem. Nejen, že do své knihovny kupoval anglicky psané knihy a odebíral anglické noviny a časopisy, ale také sbíral a uchovával nejrůznější informace o zemích, kde žili Češi (především Severní a Jižní Amerika, Velká Británie, Západní Evropa a Austrálie). Náprstek byl pro své kontakty s krajany a především americkými Čechy nazýván čestným konzulem amerických Čechů a bylo zvykem, že každý krajan, který zavítal do Prahy, neopomněl se v domě U Halánků na Betlémském plácku (v dnešním Náprstkově muzeu) zastavit, prohlédnout si Náprstkovu knihovnu, později i muzeum a případně se také zvěčnit do návštěvní knihy. Když začali krajané přijíždět do Prahy nejprve do Národního divadla, později na výstavy a sokolské slety, členky Amerického klubu vždy hosty vítaly, provázely je po Praze a případně zajišťovaly i ubytování. Archivní doklady svědčí ostatně i o dalších kontaktech s krajany. Fotografie ženských spolků v USA dokládají přátelské vztahy i přes oceán. Byla tu nejen pomoc krajanů Náprstkově knihovně a muzeu, ale i pomoc Amerického klubu dam krajankám např. v Chicagu, New Yorku a dalších městech, z níž bylo nejdůležitější organizování bazaru ve prospěch vybudování Národní síně. Klub se angažoval i při přípravě Národopisné výstavy českoslovanské v r. 1895, kde měli krajané z USA svou vlastní expozici. Ještě jedna epizoda spojovala klubistky s krajany. Již od počátku vzniku klubu sbíraly členky mezi sebou příspěvky na vybudování dívčího sirotčince. Mělo se jednat o instituci, která by nejen poskytla dívkám výchovu, ale připravila je především na samostatný život a zaopatřila je vším potřebným. Opět revoluční myšlenka, která nenašla úplného naplnění dodnes. Když se krajané o tomto úmyslu dozvěděli, zaslali také své příspěvky a bylo rozhodnuto, že sirotčinec se bude na památku dárců nazývat „českoamerický“. Realita byla však nakonec jiná. Dívčí sirotčinec dříve než klub otevřela na Hradčanech arcivévodkyně Gisela a tak nemělo smysl zakládat něco, co by se již otevřené instituci mohlo vybaveností přiblížit. Ze sbírky Amerického klubu dam byla vytvořena nadace, ta byla uložena v sirotčinci a z ní se každoročně udělovalo místo jedné dívence. Peníze tak nezmizely, ale naopak známe jména osiřelých dívek, které mohly díky této nadaci vyrůstat bez materiálního strádání.

Klubistky také chtěly vydávat tiskem životopisy slavných žen, ale v r. 1868 vyšel jediný svazek, nazvaný Miss Dorothea L. Dix. Pojednává o americké filantropce, která objížděla americké nemocnice, ústavy a věznice a snažila se ulehčovat život lidem zde žijícím. Za války severu proti jihu byla zvolena vrchní dohlížitelkou nad vrchními sestrami a ošetřovatelkami. Celý svůj život zasvětila pomoci druhým a členkám Amerického klubu dam dokonce poslala dopis se svou podobiznou. Do českého povědomí se tak dostal životní příběh ženy, která byla bezesporu výjimečnou.

Ještě jedno jméno Američanky je spojováno s klubem. Jednalo se Frances Gregorovou, původem Čechoameričanku, která získala bakalářský titul na Cornell University. Trápilo ji, že děti českých přistěhovalců záhy opouštějí svou mateřštinu a o své původní otčině mají jen mlhavé představy. Ač sama velmi chudá, vydala se do Prahy, aby sbírala materiál ke knize o krásách a historii Čech. V Praze pak těžce onemocněla, byla hospitalizována a po celou dobu ji navštěvovaly klubistky, které přinášely vše potřebné. Málokdo tušil, že slečna Gregorová se úspěšně vyléčila jen s Náprstkovou pomocí, který jí také zaplatil cestu do vlasti. V Americe pak vydala několik statí, např. o Komenském, ale nejdůležitější její počin byl překlad „Babičky“ od Boženy Němcové. „The Grandmother“ vydala spolu se spisovatelčiným životopisem v Chicagu r. 1891 a svou zamýšlenou knihu „The Story of Bohemia“ nakonec v New Yorku v r. 1895. I když se členkou klubu mohla stát pouze Češka, přesto tu existovalo několik význačných výjimek. První byla Američanka Charlotta Masaryková, která se po příjezdu do Prahy v r.1882 pilně zúčastňovala klubové činnosti. Její manžel měl ostatně pro klubistky v r. 1884 přednášku s názvem „Jak máme studovati básníky psychologicky a logicky“. Druhou zajímavou cizinkou v klubu byla Zorka Kalićová-Hovorková. Srbská překladatelka se v r.1884 přestěhovala se svým mužem (českým lékařem praktikujícím léta v Banátě) do Prahy a velmi se angažovala v ženském hnutí. Od r. 1900 byla členkou Spolku českých žen, kde organizovala kurzy srbštiny a v r.1910 zorganizovala v Praze výstavu srbských lidových ženských prací. Vydávala časopis „Srpsko Cveće“, s Růženou Svobodovou redigovala „Ženský svět“, překládala do češtiny i do srbštiny (Sv. Čecha, J. Vrchlického, J. Holečka) a své povídky a překlady publikovala ve „Zlaté Praze“. Ke konci života se vrátila do Jugoslávie, kde byla za svou záslužnou práci na poli utužování česko-srbských vztahů dekorována Řádem sv. Sávy IV. stupně. Třetí vynikající cizinkou byla opět Američanka, Vlasta Vrázová. Dcera slavného cestovatele se přestěhovala s rodiči po studiích na americké univerzitě do Čech, kde zůstala s matkou i po otcově smrti. Mnichovské události ji však donutily Československo opustit a stala se redakční spolupracovnicí novin „Svornost“, které v Chicagu vlastnil její strýc Vl. Geringer. Byla také aktivní ve veřejném krajanském životě, zvláště v Sokolu, vedla Červený kříž, pracovala pro národní sdružení a za 2. svět. války se věnovala dobročinným akcím Čsl. národní rady. Kromě novin a kalendáře „Amerikán“, kam přispívala pravidelnými články, napsala také knihu o cestách a životě svého otce. V říjnu 1945 byla pověřena rozdělováním zásilek (sušené mléko, potraviny, léky, lékařské přístroje a šatstvo) dobročinné organizace American Relief for Czechoslovakia. Stala se ředitelkou kanceláře v Praze, jezdila na inspekce po Čechách a přednášela po celém Československu. Pro svou záslužnou a obětavou práci si získala velkou popularitu nejen v Československu, ale i v Americe, kam posílala zajímavé články o aktuální situaci v ČSR. Za zásluhy o práci pro chudé a děti v Československu jí krátce před svou smrtí poctil ministr zahraničních věcí Jan Masaryk řádem Bílého lva. Na čas se vrátila do USA, kde přednášela o životě v Československu a o potřebě další pomoci. Pro komunistický režim byla činnost V. Vrázové podezřelá, a proto byla na základě obvinění z údajné „politické činnosti“ při dalším pobytu zadržena a umístěna do vyšetřovací vazby na Pankráci. Proti jejímu obvinění vystoupili američtí politici a kongresmani a americký velvyslanec podal u československé vlády ostrý protest. Po několika měsících byla bez vysvětlení propuštěna a vrátila se navždy do USA.

Jak je vidět, klubem prošly stovky vynikajících a schopných žen, z nichž každá by si zasloužila pozornost, i když jejich jména dnes zná málokdo. Výstava v Náprstkově muzeu chce nejen seznámit s historií ojedinělého ženského spolku, ale především připomenout osobnosti, které svou činností daleko přesahovaly hranice Čech a dokazovaly, že žena nepatří jen k plotně, jak si to myslela převážná většina společnosti.

Milena Secká

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012