Zachráněn zázrakem

6 2005 Kultura česky
obálka čísla

E. F. Burian ve vzpomínkách Vladimíra Menšíka

„Věděli jsme, že byl naposledy vězněn v koncentračním táboře v bažinách u Neuengammen. V posledních týdnech však stopa zmizela. Náhoda svedla nás v květnových dnech s několika francouzskými vězni, kteří s nadšením hovořili o životě a práci Emila Buriana v táboře. Zároveň však se smutkem a jen malou nadějí v hlase vyprávěli, že tábor byl v posledních týdnech války evakuován směrem k moři a většina vězňů byla naložena na lodě a odvezena na moře s určením neznámým. Tato zpráva byla strašlivá, ale odmítali jsme vůbec připustit, že by bylo možné, aby právě Burian, který tak skvěle vydržel léta v koncentráku, zahynul v posledních dnech války. Pracovali jsme v usilovném pátrání.“ Tolik novinář Antonín J. Liehm

Zachránil se takřka zázrakem – především však zásluhou obrovské duševní síly, pevného odhodlání žít. Byl jedním z mála, kterému se podařilo seskokem z paluby lodě proplavat se ke břehu asi na kilometr vzdálenému a ještě se vyhnout kulkám ostřelovačů z paluby lodě.

A tak jsme 7. června 1945 s úžasem přečetli zprávu v Mladé frontě: „Všemi dlouho očekávaný Emil F. Burian přijel v noci na středu do Prahy. Nezlomen a pln chuti k práci! Českému divadlu se vrátil muž, bez jehož tvůrčí práce těžko bychom si představili kulturní výstavbu v osvobozeném státě.“

Sledovali jsme každou další zprávu v kulturní rubrice Mladé fronty. Odvoz osvobozených vězňů pomáhal organizovat také novinář A. J. Liehm. Psal o tom, že Burian se vrátil vyhublý, bezvlasý, ale jeho oči byly stejně krásné a velké, jako když ho okupanti z jeho divadla odváděli. Neúnavný bojovník pokračoval v práci, kterou v roce 1934 začal. Brzy jsme četli opět v deníku mladých jeho výzvu:

Zveme vás na zkoušky divadelního souboru.

Přijďte všichni, kdo rádi zpíváte, tančíte, recitujete.

DIVADLO NAŠICH DNŮ na vás čeká!!

Poválečnou éru divadla E. F. Buriana zažil i herec Vladimír Menšík. Jeho přičiněním se členové Déčka dostatečně dlouho bavili vzpomínkou na první Burianovo ředitelské „faux pas“, když přišel za herci do divadla tehdejší vrchní velitel branné moci. Návštěva nebyla ohlášena, a tak kolem toho bylo trochu více vzruchu.

Emil František Burian dostal svoje divadlo A 34 zpátky do „vlastních rukou“ brzy potom, co se zotavil po návratu z koncentračního tábora, aby pokračoval jako ředitel, zkrátka jako všechno, co byl před válkou. Jeho Déčko tudíž v nových poměrech pokračovalo nějakou dobu jako Armádní umělecké divadlo a jeho ředitel byl samozřejmě plukovník! A tak nebylo divu, když se mu při uvítání prezidenta a nejvyššího velitele povedlo uvítat ho se vzorně nastoupeným ansámblem ne v plné slávě, ale v p l n é p o l n í .

V době, kdy poznal E. F. Buriana Vladimír Menšík, nazývali herci i diváci tohoto všestranného umělce scénickým kouzelníkem. Za to, že uměl z ničeho vytvořit všechno! Dvacet pět let byl Burian dramatikem, autorem, režisérem, komponistou i zpěvákem ve svém divadle. Byl umělcem moderním a pravdivě současným. Vladimíru Menšíkovi se splnil jeho divadelní sen. Na skutečnou atmosféru divadla pak vzpomínal:

„Z Vesnického divadla jsem přešel v uniformě vojína základní služby do Armádního uměleckého divadla. Tenkrát ho vedl báječný kumštýř, který dělal všechno, aby divadlo mělo blíže k jarmarku než k atomovému výzkumu. Já byl tenkrát nadrženej jak přetopenej kotel a v tomto punktu jsme měli k sobě blízko. Koně v Maškarách jsem dělal se stejným ajfrem jako tureckýho císaře – vždycky na plný pecky – a někdy ještě víc. Osobnost všestranného umělce mě nadchla, ba přímo okouzlila. Tehdy začal můj divadelní sen. Neustálým podněcováním režiséra jsme hráli, zpívali, tančili i recitovali bez ohledu na čas a pracovní dobu. Všichni. Poznávali jsme v praxi, co je syntetické divadlo. Byl jsem šťastný v divadle i mimo divadlo. My i na letní pobyty jezdívali společně. Buriana jsem měl upřímně rád a byl bych hrál do roztrhání těla. On to taky poznal a jednou mi řekl: „Menšíku, sežeň ještě pár takových bláznů a zboříme divadlo!“

Své herce miloval, nás mladé usměrňoval a povzbuzoval. Mnohokrát, nadšen nápadem samotného herce, rozběhl se jako kluk temným hledištěm, bravurní skrčkou vyskočil na forbínu a ječel: „Ano, ano, to je chlapče ono,“ a smál se na celé kolo.

Při zkouškách u Buriana bylo možno dělat téměř všecko, na jevišti pak téměř nic. Nesnášel extempore a vylepšování postav na vlastní pěst. A tak my, komici, na jedné straně milovaní, byli jsme nejpronásledovanějšími a nejpokutovanějšími členy souboru.

Hrál jsem pak ještě v jiných divadlech a s mnoha jinými, dobrými i výtečnými režiséry, ale s ním, s ním to bylo jako s první láskou. Byl první a byl největší!“

Květa Síglová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012