Jiří Voskovec se narodil před 100 lety

*19. 6. 1905, + 1. 7. 1981 (vl. j. Wachsmann):

Tam – tam – tam za tou duhou

za modrou horou a snad ještě dál

tam – tam – tam za tou duhou

tam žije ten o němž sen se mi zdál

„Je na tom něco přirozeného, že V+W jsou jako ten rozčísnutý svět,“ řekl Jiří Voskovec po druhé světové válce, když už definitivně zakotvil v USA.

„Všechno, co jsme dělali, bylo určeno nejen rodnou zemí, ale také Evropou, Středomořím, Amerikou.“ Úvahy o kumštu, divadle, zejména jeho významu a poslání bývaly často předmětem hovoru se spisovatelem, novinářem a reportérem Antonínem J. Liehmem. V rozjímání Jiřího zaujme názor, že k divadlu je zapotřebí moře! Francouzi, Angličané, Italové, Řekové – samé moře. Moře – to je přístup ke světu, spojení s lidskými civilizacemi, je to úsilí přeplout, překlenout dálku, zápasit s živlem, je to akce! Jiří s Janem takové divadlo udělali uprostřed Evropy! Pohotově se vyjadřovali o všem, co se kde dělo, byli solidární se slabšími, bojovali slovem, léčili smíchem. Básníci a klauni zároveň. Kombinace poetů a klaunů byla v Evropě – ale i ve světě naprosto jedinečná.

Vše, co Voskovec s Werichem udělali, bylo v mladých letech – o tom mluvil Jiří často. Dostával do Ameriky dopisy od mladých z Československa, a tak pro ně měl občas nějaké vzkazy, které zase zprostředkoval Jan, jenž sídlil na nejkrásnějším ostrově světa – v Praze na Kampě. Voskovec připomínal mladým, že mládí je krátké, aby si je nenechali utéct! I život je krátký, a tak by se měli stále pokoušet udělat všechno znovu, po svém. „Co neuděláte vy, zůstane nedodělané: To si žádná generace nemůže dovolit. Je to váš čas!“ A to byl poslední vzkaz z posledního odpisu v roce 1980. Jiří Voskovec také zalitoval, co všechno neudělal, co se nenaučil. Nejvíc ho štvalo, že byl syn muzikanta a nehraje na piano. Mrzelo ho, že si nemůže přečíst Goetha v originále nebo Čechova uznávaného všude ve světě. Ani španělsky se nenaučil a toho litoval nejvíce. Měl tu zemi rád, zpíval si o Španělsku:

Nikdy jsem v Madridu nebyl

ba ani ne v Seville

Rozpomenu se stěží

kde tahle města leží

vím však, že to

tam krásný je…

Poezie uprostřed války ve Španělsku roku 1936. Na krásný text měl Jaroslav Ježek i krásnou melodii – i moře v ní bylo cítit. Na divadle V+W píseň nezazněla, ale hrála se v tanečních kavárnách, vyšla na deskách, zpívala se. Jako všechny písničky této harmonické trojice – Hej, křečkové a bařtipáni – Svět patří nám – Hej rup, chceme práci – Jsme mladí, chceme žít!

Píseň jako výsměch, protest, odhodlání, výzva k akci!

Jiří Voskovec nepřestával ani v Americe myslet na mladé a stále je přesvědčoval, že člověk je na světě proto, aby se pokoušel svět znovu udělat.

Poslední setkání s Voskovcem se odehrálo v kalifornské poušti. Sto kilometrů od Los Angeles, kde ho Antonín J. Liehm hledal. Rozjel se za ním. Uvítal ho s rozpřaženou náručí pětasedmdesátiletý mladík v džínách – a hned ho vedl podívat se, co se v jeho pouštní zahradě urodilo. Své spisovatelské doupě s psacím strojem, knížkami a rukopisy měl pod stromem. Všechno dělalo dojem, jako by tam chtěl zasadit ještě jeden strom. Strom života! Tvořil, pracoval, pěstoval, aby ze země stále něco vyrůstalo. Zdravě opálený, rozesmátý, šťastný. Avšak zakořenit zde nemohl. Svou mízu stále ještě čerpal odkudsi z velké dálky, ze země za mořem, za modrou horou, tam – tam za tou duhou…