Dopis z Norska

Dnes si dovolujeme bez svolení nám neznámé autorky otisknout text, který zveřejnila v česko-norském časopise Forum. Byl-li určen čtenářům této tiskoviny, vycházející v Oslu, snad se na nás, dostane-li se jí Český dialog do rukou, nebude zlobit. Usuzujeme, že vyjádření autorčiných pocitů po přesídlení do Norska může být zajímavé i pro naše čtenáře.

…Je to přesně sedm týdnů, co jsem těsně před nástupem do autobusu objala současně mamku a taťku a řekla jim: „Vždyť tohle je to nejlepší.“ O několik hodin později při překročení švédsko-norských hranic jsem si řekla: „Jsi doma.“ Uběhlo několik dlouhatánských minut a Tormod mi řekl: „Konečně tě máme na místě.“ O liliích, růžích, slavnostně prostřeném stole, večeři atd. vám povím jindy. O několik dní později mi řekl: „To je moje druhé pondělí, co jdu z práce domů za někým, někdo na mě čeká.“ Tak to byl úvod.

Události za těch 7 týdnů:

VELKÁ krize přišla, když jsem si neměla kam dát ponožky, trpím, čekám dva roky a pak si ani nemám kam dát ty pitomý ponožky.

Šla jsem se nahlásit na policii. „Tady máte povolení na půl roku, nelze prodloužit, na shledanou.“ Hystericky jsem vtrhla za Tormodem na kliniku, slzy mi tekly proudem, už jsem toho měla dost, všechna ta energie, ten čas, všechno investovaný do týhle hloupý války s UDI. Už jsem nemohla a ani nechtěla investovat víc. Tormod mě pomalu uklidnil, řekl, že se o to postará, a já mu věřím. Možná je na čase si uvědomit, že tu válku si vedou oni sami, že už se do ní nenecháme zatáhnout.

Víkend strávený v oblasti Nordfjord, kde se konala velkolepá svatba Tormodovy sestřenice, mi ukázal mnohé: úžasnou přírodu, letní lyžařské centrum, hory, vodopády, fjordy, jezera, slavný luxusní historický hotel, norskou svatbu v plné parádě a taky to, že si budu muset znovu prožít kulturní šok.

Můj brácha studoval v Americe, o kulturním šoku jsem slýchávala od svých šestnácti. Nějakou dobu jsem pobývala tam či jinde. V Norsku to bylo asi rok a mnoho několikadenních návštěv. Kulturnímu šoku lidi dávají tři měsíce, ne? Tak bych to mohla mít za sebou?! Kdepak!

Zlom v boji mezi malou hrdou Češkou a ještě více hrdými Nory nastal, když jsem v obchodě potkala staršího pána.

Vy ale nejste odsud.

Ne.

Odkud jsi?

Z Čech.

Kde to je? Je to v Evropě?

Samozřejmě, přímo uprostřed.

Ale to je tak malé místo.

No a?

To ale není žádné dobré místo pro život.

Co myslíte?

Pán něco začal vysvětlovat o Romech.

To je nádherné místo, já tam žila, mám to tam ráda, byla jem tam spokojená…

Ale teď jsi v Norsku.

Protože tu mám přítele.

Takže máš NORSKÉHO přítele.

No a?

Docházela mi trpělivost. Byl jste tam?

Ne.

Jak můžete tvrdit, že to není dobré místo pro život, když jste tam nežil. Nemůžete něco soudit, když o tom nic nevíte. Otočila jsem se na podpatku a šla.

Návštěva České ambasády, kontakt na Česko-norské forum, spousta info, spousta Čechů.

Přijeli naši. A málem se nevešli do auta. Takže konečně máme v kuchyni dvanáct stejných talířků. Na druhou stranu už to nejsou jenom ponožky, pro co tu není přihrádka. Myslím, že jsme měli skvělých pár dní. Počasí bylo úžasný, jezdili jsme se koupat, jedli čerstvé kraby a krevety, grilovali lososa podle Jamieho, s mamkou jsme byly na malinách, taťka sekal trávu, oba od nás dostali dárek – tříhodinovou plavbu na staré dřevěné vikingské lodi po Oslofjord s krevetím bufet.

Počasí v červenci jako asi v celé Evropě, srpen najednou přinesl vedra. Ano i tady v Norsku, Vy, co si myslíte, že je tu zima. A vyřiďte, prosím, panu řediteli, že komára jsem potkala jen jednoho.

Byla jsem na malinách. Tormod tam před třemi dny potkal losa. Trochu jsem se bála. Sama v lese, potkám losa. Kdyby to byl sob, dám mu seznam pro Santa Clause, ale los!?

Většinu času jsme v červenci věnovali domu a zahradě, bylo tu uklizeno, ale ženská ruka je ženská ruka. Teď už jsou všechny šroubováky a kladívka a spol. na jednom místě, zbytečné papíry vyhozeny, spousta místa na pracovním stole. Pár kytiček zateplilo obývací pokoj, dokonce máme Kuba koutek se suvenýry z dovolené.

Tradiční minidovolená ve švédském městě krevet Stromstad se nám letos opět vyvedla.

Byli jsme na víkend na jihu Norska. Přátelé tam mají chatičku na pobřeží, s lodí. Jeli jsme na výlet po okolních ostrůvcích a druhý den jsme jeli na nejjižnější cíp Norska, přesně 2518 km od Nord kapp. Postupně se seznamuji s místními pravidly, už vím, kam a proč na jaký úřad, během podzimu to všechno dořešíme.

Zaplacené členství ve fitness ELIXIA, takže začínám trénovat. A možnost tam později učit aerobik. HOT NEWS!!!!! Mám práci. Mezinárodní škola v Oslo, 10 hodin týdně, matika, 12 a 14 let, 400 až 500 dětí, 3–19 let, 44 národností, vše v angličtině, 15 minut autobusem odsud. Akorát když jsem si přečetla manuál pro zaměstnance, kde asi pět stránek věnují tomu, co dělat v případě teroristického a jiného možného útoku, tak jsem si nebyla jista, jestli opravdu nastoupím.

Moje práce nám zatrhla možnost odjet na last minute zájezd na jih nebo udělat překvápko v Čechách, ale tohle je důležitější. Tormod má teď celý srpen dovolenou, tak mi prý bude dělat sváču. Známá z Ruska, která se sem přivdala, mi jednou řekla: „Když jsem se sem přistěhovala, kamarádka mi řekla „teď jsi tady nikdo, nula pro Nory. Teď jsem tady čtyři roky a možná už jsem jedna.“ Znělo to drsně. Pravda je, že u spousty Norů máte ten pocit. Ale být jednička, to přece není tak špatné. A někdo někdy řekl, že v životě každého člověka je moment, kdy se všechno zlé, špatné nějak obrátí v něco dobrého, kdy z toho najednou vzejde něco pozitivního. Myslím, že jsme s Tormodem došli na to místo. Doma jsem si říkala, že nebudu moci to a tamto. Teď jsem tady a říkám si, jak je to báječný jít přes ulici do lesa a přejíst se malinami, jít se projít k jezeru s pitnou vodou, cestou se vyhýbat kravám, ovcím a koním, mít možnosti si vybrat několik jezer a moře na koupání v blízkém okolí bez obavy z kožních a jiných problémů, být za deset minut v Oslo v centru dění, nebát se nechat v autě peněženku, kabelku v nákupním košíku, domluvit se všude anglicky, jíst výborné čerstvé ryby, krevety na molu u moře, jezdit bezpečně na kole po stezkách, které tady jsou snad všude (protože Norové se rodí buď s lyžemi nebo s bicyklem), vidět z okna losa, vidět z okna moře, jít na ostrov bez aut, mít přírodu přímo u nosu, jet tam na kole, pěšky, na běžky, sjezdovat 1 km od domu, sednout si do restaurace a nenasáknout kouřem (od 1. června 2004 zákaz kouření), 3 km od domu mít multikino, obchoďák, restaurace, kulturní dům, bus stop 200 m od domu, lékař taky, školka, škola též, nejet stovkou na osmdesátce a být předjížděna stylem „no jo, ženská za volantem“ … Už se nemůžete dočkat, až budu psát, jak se tu stmívá v půl třetí a rozednívá v půl desátý, co? Já vím. Samozřejmě mi chybí a bude chybět spousta věcí, které jsou doma a jenom doma v Čechách. Jenomže mně by teď už chyběla spousta věcí, které jsou doma a jenom doma v Norsku. A nebyly by to jenom ty mořské potvory. Nejvíc mi tu chybí rodina a přátelé. Věřím, že si je najdu tady taky. Když ale pozoruji ceny letenek, myslím, že se uvidíme častěji, než jsem se dříve obávala (či než jste možná doufali). A místa je tu opravdu dost, takže jestli jsem Vás nalákala, jste vítáni. Jenom ne všichni najednou, prosím.