Spanilá jízda historických vozů Prahou

Vojenské historické vozy, účastníci přehlídky na Letenské pláni, se blýskly spanilou jízdou Prahou. Téměř 40 starých amerických džípů projíždělo v neděli odpoledne 8. května Prahou. Do ulic hlavního města totiž v rámci oslav Dne vítězství na spanilou jízdu vyrazili veteráni druhé světové války a nadšení sběratelé historických kolových vozidel. Kromě členů českých klubů tvořili posádky automobilů také vojenští nadšenci ze Švýcarska, Itálie či Belgie.

Přehlídková kolona aut zamířila z Letenské pláně přes Mánesův most až na Staroměstské náměstí, kde se vozidla stala atrakcí pro zahraniční i české turisty. V okamžiku, kdy v historickém centru metropole zastavila, nebylo kolem nich k hnutí. Zatímco ženy a děti se chtěly s řidiči dobově oblečenými ve vojenském hlavně fotografovat, muži se spíše zajímali především o samotné vozy a o to, jak k nim jejich majitelé přišli. Někteří se mohli pochlubit i tím, že s nimi byli v rozmezí deseti let již dvakrát v Normandii na jubilejních slavnostech vylodění spojenců (1994 a 2004).

Na Staroměstském náměstí se udála pro nás velmi zajímavá příhoda. K jednomu džípu přistoupil anglicky mluvící starý pán, na jehož tmavomodrém saku se skvěla řada válečných vyznamenání. Díky jazykové kapacitě posádky došlo k živému rozhovoru, z něhož vyjímám:

„Jsem Brit a za války jsem bojoval jako námořník na torpédovém člunu. Posádku tvořilo 37 mužů. Někdy v roce 1943 jsme hlídkovali v Severním moři mezi Anglií a Norskem, v rámci flotily jsme napadali německé konvoje. V jednom tvrdém střetnutí se nám podařilo potopit německou loď, vzápětí jsme však byli zasaženi a potopeni německým torpédem. Posádka v záchranných vestách se ocitla v ledové vodě. Po půlhodině jsme byli Němci vyloveni, ale pouze 11 nás bylo na živu, většinou se silnými omrzlinami. Německý lodní lékař nás ošetřil a po několika dnech jsme byli dopraveni do jednoho severoněmeckého přístavu jako váleční zajatci. Asi po měsíci jsme byli ve sběrném táboře zařazeni do transportu a přepraveni do zajateckého tábora v Horním Slezsku, tehdy německém. Po delší době byla vybrána malá skupina zajatců a převezena do Sudet, a německého městečka Hanušovice, no dnes už vím, že to bylo na severní Moravě, a tam jsme pracovali jako nádeníci na pile (16 km severně od Šumperka).

Čas běžel a na jaře 1945 jsme mohli doufat v konec války. V dubnu jsme už věděli, že se blíží Rusové a na vysvobození jsme nechtěli čekat. Naše malá britská skupinka se rozhodla pro útěk na západ. První cíl byla Praha. V noci jsme šli pěšky, za dne přespávali a sháněli jídlo. Češi byli vstřícní a pomáhali nám přežít. Začátkem května se nám podařilo dojít až do Prahy. Část kamarádů se vydala dál, když se dověděli, že v Plzni jsou Američané. Já jsem se rozhodl tady v tom krásném městě zůstat a odpočívat, obzvlášť když jsem získal možnost přespávat u jedné rodiny na Národní třídě.

Ale touha po domově byla silnější. Po několika týdnech jsem se rozloučil a svezl náhodným autem do Plzně, kde jsem u Američanů sháněl možnost další dopravy na západ a do Británie. Prahu jsem si však zamiloval. Když bylo před 11 lety 50. výročí vylodění (1994), rozhodl jsem se navštívit Plzeň a Prahu. V Plzni jsem se seznámil s českou posádkou jednoho džípu, a tak jsem s nimi absolvoval ty parády v Plzni a mám jejich džíp vyfotografovaný.“

Naše posádka si foto se zájmem prohlédla a poznala, že tento džíp a jeho posádka jsou naši dobří známí a nalézají se v konvoji spanilé jízdy! A tak náš starý pán se mohl s nimi po 11 letech opět setkat. A my měli důvod k tomu, abychom tuto nevšední historii za takových okolností zachytili.