Mých asi dvanáct let s Českým dialogem

Bylo nebylo, zkraje roku 1993 jsem dostala tip na Český dialog, prý hledá redaktorku. I vzala jsem telefon a s Evou Střížovskou, paní šéfredaktorkou, jsme se domluvily, že se sejdeme v restauraci Syndikátu novinářů, která tenkrát fungovala v nádherné secesní perle Prahy – v Pařížské ulici. Domluvily jsme poznávací znaky netušíc v té době ani jedna, jak dlouho nám potom spolupráce vydrží. Vyrazila jsem tam, a pak ještě mnohokrát. Redakce totiž fungovala jaksi flexibilně. Byly to krásné časy, v nichž se rozhodovalo co a jak po kavárnách a pak se vyráželo do terénu. Všechny nás spojoval cíl naplnit časopis spoustou zajímavých věcí, všechny jsme v euforické době viděly v této naší práci veliký smysl.

Redakce se později „usadila“ v holešovické ulici Na Pergamentce, kam jsem mimo článků do časopisu tahala po schodech také kočárek s malou Marinkou, jež se mi mezitím narodila, doufaje vždy, že miminko vydrží alespoň chvíli spát. Většinou se to bohužel nepovedlo. Starší Míša býval hodný a v barvách Českého dialogu se mnou, a ještě lépe když se přidala i Mirka Johanysová, obešel kdejakou tiskovku. Odchod pod ocelovou konstrukci secesní budovy Masarykova nádraží moc nepamatuji, to už přišel na svět Matýsek, a tak musel Český dialog na nějakou dobu ustoupit dalším plenám. Zato Národní třída, atmosféra pod střechou Topičova domu (opět secesní skvost), přívětivé prostředí dokonalého zázemí a skvělí lidé, ale i „mouchy“ tehdejšího vydavatele Martina Stránského, se zapomenout nedají. Zatím poslední stěhování přivedlo před pěti lety redakci Českého dialogu do dalšího místa prosyceného geniem loci, do Legerovy ulice.

A všude, kde jsme byli, za námi přicházeli do redakce Českého dialogu naši skvělí čtenáři z domova i ze světa, s pochvalami i připomínkami, s dobrou vůlí i optimistickou náladou. Mám velkou rodinu a bylo nutno hledat nejen radost z práce, ale i obživu, musela jsem nastoupit do skutečné „práce“ s pravidelně honorované. S láskou však vzpomínám na „své české dialogování“, na plejádu osobností i lidí zdánlivě obyčejných. Tu a tam něčím Českému dialogu přispívám a slibuji si, že se mi brzo zase podaří aktivněji se pustit do psaní. Marina Hužvárová