ZA NOCÍ NEJTMAVŠÍCH – NA SLUNCE PAMATUJ

Slunce, moře, jižní krajiny – tolik po tom všem toužil. Jiřímu Mahenovi bylo již čtyřicet let, když moře uviděl poprvé v životě. Ale věděl o něm všechno. Nemusel mít moře jen na koupání, vždyť vášnivý rybář a milovník přírody měl stále co poznávat: život rybářů, život v moři i na souši. Co se jen naběhal za užovkami, co se „naskákal“ v krasové krajině, aby uviděl zmiji. Z první dovolené v Cavtatu měl tak silné dojmy, že další dovolená byla opět v Cavtatu. Přes zimu připravoval velkou „Neretvanskou cestu“ a nechal si ušít turistické boty – túra to měla být alespoň týdenní. Netušil, že právě tyto boty, byť na míru ušité, způsobí mu tak veliké trápení. Nehodily se do krasové krajiny, kde se nechodí, ale jak Mahen psal přátelům , „skáče se z kamene na kámen, nohy každou chvíli odletí. Mapa zde nechá člověka na holičkách. Je tu jenom kopec za kopcem, křovisko za křoviskem. Když konečně uvidíš v dálce kostelík, za dvě hodiny skákání se octneš na zcela opačné straně. A to horko, které ti vysouší mozek! To není turistika, to je smlouvání s krajinou, aby tě pustila dále…“ Zcela sám v pusté krajině, ne týden, ale dvacet dní. Co na tom, že se vrátil na smrt unavený. Byl šťastný, že si v Neretvě zarybařil, že poznal kus Hercegoviny – kraj, který si jej podmanil. Když se chystal do Dalmácie Vladislav Vančura, Jiří Mahen mu psal: „Půjdeš-li dozadu do hor někam, do mé vlasti, na kterou moje duše nezapomíná!“

Jak to myslel básník, že Hercegovina je vlastí jeho? A proč mu byla Neretva nejkrásnější řekou světa? Vysnil si básník tu krajinu, nebo se s ní někdy už setkal? Bylo dosti záhad v jeho dramatickém životě. Zájem o přírodu z pozice vášně i vědeckosti šel ruku v ruce s touhou poznat i život předků, objevit zvláštnosti rodu Vančurů, ke kterému patřil. A tak začal s korespondencí. Konečně se dozvěděl, jak to bylo s jeho prapradědem, vinařem z vesnice na Čáslavsku. Pro víru byl ze svého statku vypovězen a všeho majetku zbaven. Evangelisté se museli vystěhovat ihned, to znamenalo do západu slunce. Na novém místě si lidé přečetli na domě nápis: „S únavou a kvaltováním z aušperského panství stavěl s pomocí Boží Jan Vančura, léta Páně 1778“.

Jiří Mahen tento historický příběh zdramatizoval ve hře Mrtvé moře. Když v roce 1930 vydal Vladislav Vančura svoji Markétu Lazarovou, připsal mu do darovaného výtisku: „Drahému strýci, jednomu z posledních synáčků loupežníkových. Poznáš své Vančury? Máš věru co činiti s duchem a krví rodu.“ Melancholická, nepatetická, cholerická, vroucí, podmanivá i džentlemanská osobnost to byla, pro kterou se mladí za Mahenem táhli. Jeho láska k nim byla láskou ke všemu nehotovému, ke všemu hledajícímu. „Mám radost, když na Moravě něco roste“, vzpomínal na jeho slova i přátelství básník František Halas. Byly i veselé chvilky s Mahenem. Jeho „poddaní“ v Ústřední brněnské knihovně vyprávěli, jak vždy před nástupem do práce po dovolené posílal pohledy se srdečným oznámením: „Třeste se, ó bídáci, váš šéf se vám navrací!“ Milovali ho. Umělci, malíři a sochaři ho rádi vítali na svých výstavách. Stával se pokorným obdivovatelem a jakoby spolutvůrcem obrazu nebo sochy. V takových chvílích mlčel a jen oči mu zářily.

Za přání k padesátým narozeninám rozeslal roztomilá poděkování:

Srdečně všem děkuje

Starej! Fousatej! Krabatej!

Padesátiletej! Váš Mahen

Padesátka! Měl před sebou již jen 7 let života. A stále toužil po moři, po Hercegovině. V roce 1932 tam se ženou a přáteli byl po sedmé a bylo to naposledy. Poslední sbírku básní „Rozloučení s jihem“ napsal na břehu řeky Labe, když se v Poděbradech léčil:

Já musím, musím domů

tak řekli muži přísných čel

a ještě něco řekli k tomuznali

abych radš už se nevracel

že slunce tady příliš pálí

že visím nějak v oprátce

že jsme se příliš dlouho znali

a že je konec pohádce…

Konec. A opět magické číslo 7. Věřil na tuto teorii a údaje z jeho života to potvrdily. Sedm dní zápasil! Na jeho pracovním stole 22. května 1939 našli nejbližší milovaní a milující list s rozházenými jmény: Halas, Nezval, Kubíček, Milén, Jiránek, Procházka – odpusťte všichni. Toho dne, jako každoročně, na jeho zahrádce vykvetly bílé pivoňky. Sám je zasadil. Miloval květiny jako všechno v přírodě i v životě. Lidem zanechal poselství:

Zde v životě jen všechno pramení

Ty miluj jej a nikdy nelituj!

Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni

Za nocí nejtmavších – na slunce pamatuj!

/Jiří Mahen ,vl. Jménem Antonín Vančura, nar. 12. prosince 1882, zemřel 22. května 1939/