15 let Českého dialogu - další část: Masaryčka a Austrálie

Zatímco redakce časopisu zůstávala ve veselém prostředí Holešovic, začátkem roku 1996 se Mezinárodní český klub přestěhoval do pěkné kanceláře historické budovy Masarykova nádraží. Prostory byly po bývalé cestovní kanceláři ideálně zařízené pro vítání příchozích. Na širokém pultě bylo vhodné místo pro nabídky starších i nových čísel Českého dialogu, různé propagační letáčky apod. Za tímto pultem kralovaly dvě ženy. Jiřina Hanzlová jako výkonná ředitelka klubu a Jana Herešová jako její asistentka. Jiřina kromě klubu stihla ještě vydatně pomáhat s výrobní stránkou časopisu. Rubrika Mezinárodní český klub, která je dnes součástí časopisu, byla tehdy tištěna samostatně a byla víceméně dílem Jiřiny. Do klubu přicházeli členové klubu, čtenáři časopisu i návštěvníci, kteří se o naší činnosti někde doslechli. Jiřina s Janou se jim věnovaly, nabídly jim kávu, časopis apod. Za rok na toto období vzpomínaly jako na velmi krásné. Rok byla totiž doba, na kterou nám hodný sponzor prostory v budově v centru Prahy nabídl včetně toho, že Jiřině a Janě platil mzdu.

Já jsem tam často také zašla, když mi např. jedna z žen zavolala, že přišel ten a ten návštěvník. Než dopil kávu, byla jsem tam z Holešovic jako na koni. Jednoho dne mi zavolaly, že se dostavila jedna zajímavá dáma a že trvá na mé přítomnosti. Říkejme jí Jitka. (Je už dnes velmi nemocnou starou paní a tak ji chci nechat v klidu.) Bylo jí něco přes 70 let, ale vypadala velmi mladě, elegantně a čile. To tedy nejen vypadala, i velmi čilá byla. Nabídla mi nějaké články o našincích v Austrálii. Že prý tam žila než jí zemřel přítel a teď se tam vrací. Žijí tam hodní lidé a ráda by o nich psala články, event. bychom mohly spolu napsat knížku, pokud bych si rychle ,,zabukovala" podzimní letenku do Sydney. Vzhledem k tomu, že bylo teprve jaro a také a hlavně proto, že jsem nevlastnila žádný obnos na jakoukoli letenku, jsem to brala trochu na lehkou váhu s radostně jsem přijala Jitčinu nabídku na tykání a společné vypití láhve frankovky. Nasmály jsme se přitom. Ukázalo se, že Jitka je vtipná a sečtělá paní, která už prošla kus světa a leccos zažila. Škoda, že s ní nemohu jet do té Austrálie, pomyslela jsem si.

Ale lidé míní a Bůh mění. 13. listopadu 1996 mne obětavá Jiřina, můj Ferda Mravenec, práce všeho druhu, jak sama o sobě říká, v pět ráno objala na ruzyňském letišti a ujistila mne, ať nemám strach, že to tady beze mne ty tři měsíce zvládnou.

Co se dělo ty tři měsíce tady (jak jsme se dostali do tzv. druhotné platební neschopnosti, z níž se hrabeme ještě dnes) a tam - v Austrálii (co se vyklubalo z Jitky a jak jsem bez ní putovala australskou přírodou s báječnými lidmi) je popsáno jak v otištěném seriálu v roce 1997, tak v knížce připravené k tisku (už dlouho, ale snad už....) Jisté ale je, že mi tam zkušení a úspěšní podnikatelé tvrdili: Máš moc dobrý projekt, ale nejsi dobrý obchodník. Měla by ses spojit s někým, kdo má vztah k časopisu, ale umí lépe počítat.

A tak jsem po návratu, když jsem se nervově zhroutila z narostlých dluhů usoudila, že je poslechnu. Nabídla jsem spoluvlastnictví časopisu Martinu Stránskému, který nedávno obnovil časopis založený jeho pradědečkem - Přítomnost. Za půl toku se redakce Českého dialogu stěhovala do honosných prostor na Národní třídě. Ale to je již jiná kapitola..