V Zakarpatsku se vede zápas o lidskou důstojnost

Ti starší z obyvatel toho kousku světa se ještě ve škole učili československou hymnu. Jejich rodiče zpívali hymnu rakousko-uherskou a posléze maďarskou, děti zase sovětskou a nyní ukrajinskou. Řeč je o bývalé Podkarpatské Rusi, nynější Zakarpatské Ukrajině.

V její nejzapadlejší části, v hornatém a lesnatém okrese Tjačiv s vesnicemi rozloženými v údolí řeky Teresvy, působí již od roku 1991 jako misionář řeckokatolický kněz Peter Krenický, pocházející ze slovenského Ďačova. Bilance jeho dosavadní činnosti v Zakarpatsku je hodná úcty: obnovil tu anebo vybudoval sedmnáct kostelů, zavedl charitativní pečovatelskou službu, po tři poslední roky vede projekt adopcí na dálku, jehož smyslem je podpora vzdělání místních dětí (své adoptivní rodiče našlo až dosud přes 800 ukrajinských chlapců a dívek), se stejným cílem usiluje o zřízení lycea. Týdeník Respekt věnoval nedávno rozhovoru se 49letým knězem Krenickým celou jednu stranu. Čtenář se mj. dozvídá, že loni na jaře pravoslavní z jedné vesnice nechali Krenického zmlátit tak, že utrpěl otřes mozku. Když se na sklonku roku rozjelo druhé kolo dramatických prezidentských voleb, doneslo se mu, že má být dokonce zlikvidován přívrženci proruského kandidáta Janukovyče. Přátelé mu pak poradili, aby se někam ukryl anebo aby aspoň byl stále mezi lidmi.

Politické změny, které teď probíhají na Ukrajině, vzbuzují pochopitelný zájem jak o současné dění, tak o budoucí vývoj této republiky, dříve významné součásti sovětského impéria. Také proto stojí za ocitování aspoň některé pasáže ze zmíněného interview. Hovoří Peter Krenický:

… Až tady na Ukrajině jsem si uvědomil, jak může politický systém zničit člověka. Pořád zápasíme o zachování lidské důstojnosti, o to, abychom lidem vrátili sebedůvěru a odpovědnost za jejich osud. To vše místním vzali komunisté. Dodnes těm, kteří jsou u moci, velice vyhovuje vládnout lidem bez vůle k samostatnému životu, chudákům bez možnosti jakéhokoli zaměstnání, kteří si zvykli být odkázáni jen na milodary mocných. Je třeba vyvést lidi z bolševického otroctví, zbavit je všudypřítomného strachu, dát jim možnost, aby se uživili sami. Jinak zůstane ta bohatá země domovem chudáků, kteří budou utíkat za prací do ciziny…

… V Zakarpatsku je draho. Kilo chleba stojí dvě hřivny, důchod je čtyřicet hřiven. Lékaři jsou kvalitní, ale musejí se platit, protože stát jim dává velice málo. Vláda neumí ohodnotit učitele, lékaře a vůbec inteligenci. To je tragédie pro budoucnost. Chtějí po ní, aby se obětovali pro národ, ale i inteligence musí něco jíst…

… Humanitární pomoc nemám moc v lásce, ničí mezilidské vztahy. Jakmile přijede kamion s pomocí, ozývají se v lidech všechny negativní vlastnosti. Proto se snažíme příjezd kamionů utajit a pak pomoc roznést po rodinách tajně. A když to utajit nejde, snažíme se rozdělovat balíčky za práci. Když například kluci opraví někde někomu plot, dostanou balíček, jinak ne. Od počátku jsem také bránil tomu, aby se rozdělovaly všechny peníze poukazované na adopci (pozn.: jde o pět set korun měsíčně na jedno dítě). Část jich používáme na akce, které spojují komunitu – výlety, společné modlitby…“ Pro nás, co žijeme v civilizované zemi, v relativní pohodě a bez větších materiálních starostí, má misionář ze Zakarpatska vzkaz, radu nebo aspoň námět k zamyšlení: Když se vám zachce naříkat, jak je u vás zle, přijeďte k nám a hned budete spokojení a šťastní!