Barevná krása fajánse - Historie tradiční výroby v Tupesích na jižní Moravě

2 2005 Kultura česky
obálka čísla

Slovácká obec Tupesy nedaleko Uherského hradiště vzpomínala loni významné výročí 100 let od založení výroby lidové umělecké fajánse. Jak se zde tato keramická výroba usídlila, zakořenila a ovlivnila život celé obce i širokého okolí? Historická tradice keramické výroby vznikla ve zdejším kraji s příchodem „habánů“ - členů sekty novokřtěnců ze Švýcarska, Německa, Nizozemí a Itálie, kteří se zde usadili už v r. 1526 a zakládali dílny s výrobou fajánsí. Po změně poměrů v zemi způsobené bitvou Bílé hoře museli habáni opustit své moravské dvory a odešli na západní Slovensko, kde ve výrobě pokračovali. Na Moravě však nadlouho zanikla. Její opětovné obnovení se datuje až koncem 17. století a zejména pak obdobím po r. 1904. Novodobý velký rozvoj, který pokračuje až do současnosti, zapřičinil žurnalista a sběratel lidového umění František Kretz, pozdější ředitel muzea v Uherském Hradišti. V Tupesích pracovalo začátkem 20. století 12 hrnčířů, kteří vyráběli zakuřovanou černou hrnčinu. I v okolních obcích (zejména Jalubí) se nacházely další dílny. Na Kretzův popud uspořádal Moravský ústav pro zvelebování živností v Brně keramický kurz v Hodoníně. Účastníci kurzu, bylo jich 8, velmi pilně sledovali přednášky čtyř vyučujících (F. Kretze, keramika Webera, malíře Köhlera a sochaře F. Uprky) a vyrobili během kurzu množství krásných výrobků.

Další rozvoj

Jedním z účastníků byl i František Úředníček z Tupes, kterého práce s fajánsí zaujala natolik, že se rozhodl dozvědět se o ní a naučit se co nejvíce. Po absolvování kurzu tvrdohlavě a dlouho zkoušel veškeré technologické postupy přípravy glazur, míchání barev a zejména se snažil nalézt nejvhodnější hlínu. To se mu podařilo až ke konci války. František Úředníček měl 22 dětí (!), které představovaly ideální pracovní sílu. Neměl zákonitě dostatek finančních prostředků. Vypomohlo mu však pražské družstvo Zádruha. Za půjčku 10 000 Kč mohl v r. 1921 pořídit novou pec, zařízení dílny a nakoupit glazury a barvy. Družstvo mělo výhradní prodej výrobků pro celou republiku a každý výrobek byl označen mimo výrobní značku TU (Tupesy - Úředníček) také razidlem Zádruha. Rodinná firma začala prosperovat. František Kretz přinášel ze svých sbírek mísy, talíře i džbánky, podle nichž se vytvářely nové návrhy. Ze studia muzejních sbírek keramiky vznikaly působivé dekory, které brzy získaly svoji osobitost a nezaměnitelnou krásu. Otec Jaroslav rozděloval práci tak, aby každý dělal to, co nejlépe uměl. Sám připravoval glazury a pálil v peci. Těžké období krize 30 let překonala firma dobrým nápadem. Synové Oldřich a Svatopluk jezdili s hrnčířským kruhem po celé republice a předváděli točířskou práci, hlavně dětem na školách.

Počátek r. 1935 přinesl změnu. Odbyt se zvyšoval, práce přibývalo. Nejstarší syn Oldřich se rozhodl založit vlastní dílnu s názvem Slovácká džbánkárna. Obě dílny dobře prosperovaly až do r. 1946. V poválečné situaci, kdy u nás nebyl zájem o zdobnou keramiku, ale spíše o prosté předměty denní potřeby, bylo třeba zareagovat na situaci. Dílna otce Úředníčka rezignovala, synova však se obratnou obchodní politikou prosadila na zahraničních trzích. Odbytiště našla ve Švédsku, Švýcarsku, USA a Kanadě. Přešla k ní většina dělníků z otcovy První tupeské keramiky, rozšířila se produkce i sortiment. Ve spolupráci s Ústředím lidové umělecké výroby byla doplněna o ozdobnou hrnčinu, která měla úspěch i na domácím trhu.

Útlum po roce 1948

V r. 1948 však byl majitel (tehdy měl 32 zaměstnanců) donucen zanechat soukromého podnikání a vstoupit do lidově uměleckého družstva Moravská ústředna. V důsledku únorového převratu se výrazně snížil odbyt v zahraničí a další nesnáze nastaly po měnové reformě v r. 1953. Dílna musela opustit Moravskou ústřednu a začlenit se do jiného družstva. Velmi obtížně se hledala práce pro všechny pracovníky. Východiskem bylo uspořádání celostátního setkání keramiků, kterého se ujaly právě dílny v Tupesích a ve Strážnici. Zde vznikly nové směry výroby, která se začala zaměřovat na úplně nové druhy výrobků, např. keramické hlavičky loutek, kopie archeologických artefaktů, nové typy užitkové keramiky apod. Počátkem 60. let nastal obrat k lepšímu. Podpořil jej i velký úspěch na světových výstavách v Ósace a v Montrealu. Dokonce byla postavena i nová, moderní dílna a vychováván vlastní učňovský dorost. Vedle nové dílny mělo vzniknout i živé hrnčířské muzeum, avšak plány byly změněny a v roce 1980 v budově plánované pro muzeum byla otevřena druhá dílna, věnující se pouze fajánsím. A tak jsou v Tupesích opět keramické dílny dvě.

Současnost

Po r. 1989 obnovilo několik dalších dílen soukromou výrobu této křehké, pro zdejší kraj specifické keramiky, i v blízkém okolí. Jsou to všechno firmy malé, rodinné, navazující na tradici předků, v mnoha případech potomků z rodiny Úředníčků. Vyrábějí se zde obdivuhodné skvosty, které upoutají pozornost každého, kdo se s nimi setká. Přestože jsou si charakterem, použitými barvami a tvary velmi podobné, má každá dílna něco svého, čím se od jiných odlišuje. Mísy, talíře, džbány, misky, talířky, džbánečky, ale i hrníčky, celé servisy, poháry, křehké figurky i prasátka pro štěstí oblažují své majitele prostou a nevtíravou krásou, typickými barvami modrou, červenou a žlutou, jemným krajkovím ozdobných okrajů, vyráběných neuvěřitelným postupem - sekáním keramiky. Keramiku těchto tupeských dílen i některých dílen z okolí dnes vykupuje další rodinná firma Hartlových, jedna z odnoží tupeských výrobců. Kromě vedení vlastního obchodu v Praze se stará i o odbyt v sítích dalších prodejců po celé republice a o reprezentaci tupeské keramiky ve světě. A svět má zájem.

Heslo z encyklopedie Diderot

Fajáns: majolika - výrobky z jemné porézní keramické hmoty překryté neprůhlednou bílou olovnato-cíničitou glazurou, někdy obarvenou kysličníky kovů, ozdobené malbou nebo plasticky. Známa od 4. tisíciletí př. n.l. v Egyptě a Mezopotámii, později v Persii a egejské oblasti, přes španělský ostrov Mallorku (odtud název majolika) přenesena ve 14. a 15. stol. do Itálie (zejména Faenza - odtud název fajáns). Od 16. století technika exportována za Alpy.

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012