Jana Outratová - Dvakrát v jedné řece

V č. 10/2004 jsme upozorňovali na knížku Jany Outratové Dvakrát v jedné řece, kterou vydalo Reklamní a tiskové studio M-PRESS (Ječná 39, 120 00 Praha 2). Dnes přinášíme její recenzi.

Titul knížky mnohé napovídá, a proto po ní jistě se zájmem sáhnou všichni, které oslovuje, tedy především emigranti, exulanti, krajané či uprchlíci, jak se nám (kteří jsme v různých dobách a z různých důvodů ze své vlasti odešli) tak všelijak říká. Po listopadu 1989 jsme se začali vracet.

Mnozí jen na návštěvy, jiní natrvalo - a někteří žijí střídavě ve své staré i ve své nové vlasti. V zahraničí většinou zůstali ti, kdo tam nalezli životního partnera či partnerku a kde mají rodinu, děti a vnoučata. Nejčastěji se natrvalo vrátily české manželské páry bez dětí. A k těm patří i paní J. Outratová se svým manželem. (Spěchám dodat, že znám i jiné podobné, které se nevrátily, a několik dalších kombinací.)

Kniha vznikla v souvislosti s esejí na námět pádu Berlínské zdi v soutěži Canadian Broadcasting Corporation, za který autorka získala první cenu. Povzbuzována přáteli, napsala J. Outratová (rovněž anglicky) sbírku povídek „Where is my Home?“, určenou původně anglofonním čtenářům neznalým českého prostředí, jejichž zájem o naši zemi vzbudily politické události počátkem 90. let.

Autorka pro české vydání text upravila (jak sama říká: nikoliv přeložila, ale přepsala do češtiny, neboť „...myšlenkové procesy v angličtině a v češtině jsou hodně jiné...“) a v úvodním poděkování jmenuje řadu přátel a známých, kteří jí pomohli nejen radami, ale i skutky.

O jaký žánr jde? Povídky, nebo literatura faktu? Zřejmě převládá non fiction, autorka přiznává, že si „... psala podrobný deník a rozhovory i vyprávění jsou zachycena věrně, sama bych je tak dobře nevymyslela ...“

Jde o krasopisnou, většinou lyrickou, sbírku fragmentů: vzpomínky na dětství, mládí, politické události, přátele a lásky. Po létech emigrace se autorka vrací na známá místa, setkává se s přáteli a známými v nových podmínkách, zážitky dokresluje odrazem okamžiků, úvahami i rétorickými otázkami, z hlediska minulosti konfrontujících současnost během tří návštěv Československa (1989, 1990 a 1991). To vše je zasazeno do rámce jemně načrtnutých popisů české krajiny i architektury a ilustrováno citlivými a obdivuhodně rezonujícími fotografiemi nedávno zesnulého Jana Šimona Fialy.(Musím se zmínit aspoň o jedné: prolomená střecha doprovázející úvodní prózu Kolo štěstěny.) Sbírka textů je kámen nevybroušený, sdělení, která se nerozhodlo být dokumentem či fikcí. Jsou to bystré, (v tomto rozměru) nehluboké, zato však početné sondy i mírně udivené (a tím lehce zjednodušené) pohledy - metaforicky řečeno - ze dvou břehů jedné řeky, napsané barvitým a kultivovaným jazykem.

Dva závěrečné texty do reflexí, reminiscencí a rozhovorů organicky příliš nezapadají, prostředí a doba jsou s nimi spojeny jen okrajově. Je to také víc než jinde pokus o epiku. V prvním případě (Seskok na Vídeň) jde o lehce absurdní hříčku, které se říká „TALL TALE“ (baron Prášil), a která jistě mohla být vymyšlena recesisty na pozadí doby absurdního „Těžkoslovenska“, ale rytmu a tónu knihy se poněkud vymyká. Ve druhém případě (Nanebevvzetí) se jedná o exkurs do krystalické romantiky na pozadí abortu nenarozeného dítěte. Jde o jednodenní milostný příběh s tragickým koncem, který by časově ani lokálně s Československem vůbec nemusel souviset, a o kterém autorka píše, že jeho konec předpověděla několik let předtím, než se udál.

V popisech české současnosti mohl být zajímavým kontrapunktem odkaz na autorčiny zkušenosti a zážitky z Kanady (i z jejích napovězených cest po světě), avšak Kanada, USA a tamní československá komunita se mihnou v textu jen rozostřeně.

Ale třeba bude pravděpodobný úspěch českého vydání pro autorku povzbuzením, a tedy i důvodem k tomu, aby (snad s potřebným odstupem) napsala pro nejen mladou, ale i ostatní generace skutečnou knížku o emigraci, o zážitcích, zkušenostech a konfrontacích, které jí ztěžovaly i usnadňovaly přizpůsobování severní Americe. Tedy dílo, které nebude (možná jen krátkodobě) oslovovat především cizí čtenáře. To si autorka zřejmě sama uvědomuje. V kratičkém poděkování Kanadě říká: „Moje nová vlast byla občas netrpělivá, že mé přizpůsobování trvá dlouho, občas nerozuměla, co mi běhá v mysli, a nedovedla si mě tak docela zařadit. Ale dala mi dost prostoru pro osobní i profesionální růst, dovolila mi propojit se s její kulturou a vidět svět v mnohem širší perspektivě. Dovolila mi být tím, čím dnes jsem.“ Právě tyto myšlenky by si zasloužily hlubší rozbor a ilustrace, aby rezonovaly se zážitky ostatních osudových souputníků, ale hlavně aby sdělily něco nového těm, kdo zůstali doma.