Lída Lojdová – Štemberková: Láskyplné horrory

Je všeobecně známo, že básník Karel Hynek Mácha označil máj jako lásky čas. Zajisté nemyslel pouze první den tohoto květnatého měsíce. To by se láska pořádně zapotila, za dvacet čtyři hodiny zblbnout většinu obyvatelstva zeměkoule a tři sta šedesát čtyři dny se pak z toho vzpamatovávat v nějakém meziplanetárním sanatoriu.

Láska lidi přepadává jako bandita – kalendář nekalendář. Nebo se jim obloukem vyhne, nebo vezme nohy na ramena a kde je jí konec!

Láska je umanutá a klidně začne intrikovat třeba v únoru.

Například v roce 2004 se lidé na Valentýna tak milovali, že nastala obleva. Sníh tál před očima a jako slavný Herkul Poirot odkrýval staré stopy, kdo s kým, kdy, kam šel. Okapům teklo z nosu a rampouchy pořádaly hromadné sebevraždy skokem z výšky. Zamilovaní vesele čvachtali ve sněhové břečce, a protože byli rozpálení, při každém jejich kroku to zasyčelo a zvedla se pára. Pára stoupala k nebi jako bílý papír, popsaný originálními výlevy: „Sluší ti to. Líbám tě. Chci tě. Lásko moje. Miluji tě." A občas také: „Kašlu na tebe. A polib si..!"

Pána na nebesích z toho rozbolela hlava, chytil se za ni a vymyslel další den. Patnáctý únor. To už se ruší výstava červených srdcí, z nichž některá opravdu krvácejí.

S láskou to není jen tak. Na tu první se hrozně těšíš, jak prohlásil jeden z našich potomků. Začneš o ní snít. Nechceš bez ní žít. Představuješ si jak jednou odchytneš z volné přírody božího tvora, který je pro tebe z nějakého nesmyslného – nebo smyslného? – důvodu nejpřitažlivější. (Může to být člověk, žirafa, krokodýl... ) Přivineš ho k sobě a on, šokován, zahodí instinkty a přestane se bránit. Bude se na tebe dívat oddanýma očima, snese i modré z nebe, jeho srdíčko bude bít jen pro tebe, prostě se bez tebe neobejde.

Zatímco se zabýváš takovými naivními úvahami, připlíží se k tobě z volné přírody boží tvor, pro kterého jsi přitažlivá. Přivine tě k sobě a ty, šokovaná, zahodíš instinkty a přestaneš se bránit. Budeš se na něj oddaně dívat, sneseš mu modré z nebe, tvoje srdíčko bude bít jen pro něj a prostě se bez něho neobejdeš.

Ve Švýcarsku žijící filosof Józef Maria Bocheński ve svém díle Slovník filosofických pověr (Academia 2000, edice Reprint) píše: „Předmětem opravdové lásky je vždy konkrétní lidská osoba a nikoliv anonymní individuum – a to v míře, nakolik je nám blízká, nakolik je s námi identická".

Taková konkrétní osoba nás může činit šťastnými, ale také nás může trápit. Proto se mnozí opravdové lásky bojí. Láska s velkým L se postupně stane jejich součástí a jakékoliv její zakolísání bolí. Lidé spolu srostou a ztrátu takové Lásky by nemuseli přežít. Operace se nemusí vždycky podařit. Pacient se nemusí vždy uzdravit.

Bocheński upozorňuje na složitost lásky. Na starověké stoiky, kteří dělili lásku podle druhu do čtyř skupin. Storge – láska rodinná, filia – přátelství, eros – láska milostná, agapé – láska duchovní. Zmiňuje se také o tom, že lidé redukují lásku jen na některou z jejích podob. „Faire l’ amour" – francouzsky znamená dělat lásku, jedná-li se o pouhé souložení. Nebo lásku redukují pouze na cit. Předkládám zde ještě jednu úvahu filosofa Bocheńského: „Je-li láska úplná, potom nutně zahrnuje i vůli sloužit a sledovat dobro milované bytosti." Prostě jí snášet modré z nebe.

Cirkusové představení nastane, když o tu vůli sloužit milované bytost nestojí. To pak raněné srdce sloužícího začne v šapitó života předvádět tragikomické klauniády. Vyděšený mozek si sedne do první řady, vůbec nic nechápe a jen občas zatleská. Kdejaký pobavený divák škodolibě zírá na to vystoupení, aniž by zaplatil vstupné.

Láska, královna života, má mnoho poddaných. Zaprvé střelce jako ze Sedmi statečných, kteří nikdy neminou cíl – bohužel srdce vždy nebývá z perníku. Dále jsou střihači, kteří nůžkami lstí, podrazů, intrik, nevěr a vypočítavosti roztřepí konce červené stuhy milostného vztahu na pouhé nitky. Jsou i fetišisté se sbírkami raněných srdcí, polibků, vyznání, slz, pohlazení, kalhotek, uschlých květin, praménků vlasů a podobně. Také objevitelé, kteří stojí bláhově, ale zato opakovaně vždy na novém a novém startu, podobni zaoceánským lodím vyplouvajícím objevit nový světadíl. V neposlední řadě sem patří potrefenci, kteří píší Lásce básničky. Takové drobné kytičky, které kvetou jako barevné značky podél klikatých cest naší životní turistiky.

Ano, královna láska ukazuje cestu. Také necestu. Někdy samé křižovatky. Občas se ale rozhodne udělat zázrak. Seznámí dva mladé lidi, kteří pak spolu překonávají veškeré životní nástrahy a my, závistivci, je po létech potkáváme. Vedou se za ruce, usmívají se, protože osamělost stáří se jich netýká. To je pak ta opravdová láska, o které se píše v pohádkách.

A je snad mezi námi člověk, který by nemiloval pohádky?