Tam svět se hne, kam se síla

Otazník za starým sokolským heslem se do nadpisu nevloudil omylem. Vždyť žijeme jak v době relativity hodnot, tak v pohnutých časech světem se šířícího násilí. A nelze se vyhnout otázce co rozumíme pod pojmem „síla". Síla fyzická či mravní? Albert Einstein může sloužit za příklad při výkladu obojího smyslu toho slova. Na počátku druhé světové války napsal osobní dopis prezidentu Rooseveltovi, zachovaný v originále v prezidentově muzeu v Hyde Parku v New Yorku. Vyzýval v něm naléhavě k zahájení prací na atomové bombě, kterou považoval za záchranu proti hrozícímu totalitnímu násilí: Týž Einstein se ale později proslavil větou, že mír nelze udržeti silou; lze jej trvale dosáhnouti jen dorozuměním.

A zde právě přichází na mysl i Masaryk, který ostře polemizoval s výzvou Tolstého nebránit zlu, naopak ale zase spoléhal na cituji: „světovou spolupráci, dříve či později k ní musí dojít. A věříte-li v lidstvo, musíte věřit, že nakonec musí zvítězit rozumný mezinárodní řád." Ani Masaryk, ani Einstein, a ve dvacátém prvním století jistě ani Tyrš, by nenabádali k šíření vzájemné nedůvěry a nezaměňovali by boj proti vražedným úchylkám zdravé společnosti za křižáckou výpravu proti kterémukoliv náboženskému přesvědčení, ať již je oficiálním vyznáním toho či onoho státu nebo jen svévolně zneužitým strašákem agresivní menšiny.

Nacházíme se v morální krizi tím, že poprvé v dějinách nejde o konflikt mezi jasně vyznačenými a viditelnými odpůrci, nýbrž o boj proti mlhavé anonymitě různorodých jednotlivců, které spojuje nenávist ke stávajícímu řádu a pocit jimi samými do značné míry zaviněné bezmoci na okraji vyvíjející se globální společnosti. Čeliti tomuto náporu zloby nebude na dlouho možno politikou oko za oko a zub za zub. Cesta k nápravě – a hlavně k zajištění bezpečnosti zdravého jádra světového obyvatelstva – povede nezbytně k mezinárodní spolupráci a vzájemnému ohledu na různorodé, ovšem jen nenásilné, etnické i etické útvary a postoje. Spojené národy, jediná dnes existující světová organizace, jsou na hony vzdáleny dokonalosti a jsou často bolestně neúčinné. Ale reformy jejich orgánů a programů nebude dosaženo odpíráním fondů pro jejich činnost nebo kampaní k znehodnocení jejich dosavadních zásluh. Naopak, každý pozitivní přínos k jejich vylepšení pomůže nám všem.

Je ovšem škoda, že bipolární světová rovnováha z dob studené války nebyla nahrazena rozšířeným světovým konceptem. Směr k němu by vedl například ke změnám v Bezpečnostní radě, kde je nejvýš na čase zvýšit počet stálých členů o zasloužilé zástupce asijského kontinentu a jihoamerické oblasti při současné reformě práva veta. Nebylo patrně nezvratným řízením osudu, aby po konci sovětské expanzivní výzvy nastoupil nový světový řád, spravovaný po dobrém či po zlém jedinou zbylou hypervelmocí.. Tlak budí protitlak ve fyzice i v politice a často prorokované milénium trvalého míru v devadesátých letech nenastalo, spíše naopak. Jen společné úsilí může odstranit příští hrozbu sociální a hospodářské nerovnosti mezi severem a jihem, přispět k zlepšení životních a ekonomických podmínek zanedbané velké části naší planety. To nedokáže přerozdělování jánošíkovského typu „bohatým bral a chudým dával", nýbrž jen poctivě pojatá a dobrovolně dosažená společná akce zámožných k ozdravění, školení, vylepšení a rozvoji nemajetných. V této spolupráci možno právem spatřovat sílu, která v tomto století pohne světem. Nelze ji ale nadiktovat, je nutno se na ní po dobrém dohodnout. Právě ti nejsilnější si tím získají více slávy a uznání, než jaké jim může přinést sebevětší vojenská převaha.