Problémová

Jmenuji se Marie, je mi třicet let a letos se budu vdávat. Donedávna jsem si myslela, že plánovat svatbu je příjemná starost. To by ovšem můj přítel nesměl být Němec. Poté, co jsem navštívila matriku v místě mého trvalého bydliště v České republice, abych se informovala o tom, co všechno je třeba vyplnit a potvrdit, chuť na vdávání mě skoro přešla. Nebudu čtenáře zatěžovat výčtem všech dokumentů, potvrzení a razítek, které jsou k uzavření smíšeného manželsví nutné. Jaksi jsme si zvykli na to, že úřední šiml si čas od času osedlá každého a že před ním není úniku. Také mi předem bylo jasné, že chci-li si vzít cizince, bude byrokratický postup složitější a zdlouhavější než kdybych si brala Čecha. Co mě ale udivilo je neexistence smlouvy o vzájemné právní podpoře a pomoci mezi ČR a SRN. V praxi to znamená, že provdat se za občana SRN je složitější, než se provdat např. za občana Kuby. To, že v našem případě by všechny dokumenty musely být opatřeny tzv. „apostilou" (ať už by se manželsví uzavíralo v ČR nebo v SRN) by znamenalo vyzbrojit se trpělivostí, neboť by naše složka musela oběhnout celorepublikové kolečko: od podání na matrice v místě bydliště přes Krajský úřad nevímčeho až po příslušný orgán Ministerstva vnitra v Praze a stejnou cestou zpět. Zaměstnanci matriky mi navíc nedokázali říct, jak dlouho taková procedura trvá...

Když jsem pátrala dál, paradoxně jsem zjistila, že v našem případě by bylo jednodušší nechat se oddat v nějaké třetí zemi – jistě ne ledajaké – totiž v zemi, která má jak s ČR tak se SRN výše zmíněnou smlouvu uzavřenu. Musím přiznat, že jsem se radovala, jak toho šimla oblafnem....pokud si to s tou svatbou nakonec nerozmyslíme.

V cestě nám totiž stojí další překážka: dozvěděla jsem se, že podle platných nařízení přejímá česká nevěsta při sňatku s cizincem manželovo příjmení s koncovkou –ová. Mnoho čtenářek Českého dialogu tento problém jistě zažilo na vlastní kůži. Plánujete-li život po boku svého manžela-cizince v jeho rodné zemi, tak je logické, že chcete nosit jeho příjmení v podobě, jaká je v dané zemi obvyklá. Chcete tedy přejmout maželovo příjmení bez koncovky. Pokud to ale v České republice uděláte, musíte zároveň podepsat prohlášení o tom, že se hlásíte k manželově národnosti a že se národnosti české vzdáváte! Takže já budu po svatbě příslušnicí německé menšiny, občanstvi České republiky mi zůstane (o německou státní příslušnost mohu zažádat až 3 roky po svatbě). Zábavný až k pláči je fakt, že je možné udělit výjimku a to v případě, že manželovo příjmení končí na samohlásku. Čili pokud já si vezmu pana Müllera a nechám si jeho originální příjmení, stanu se pro náš stát Němkou. Moje spolužačka se provdá za pana Tiedeho a tím pádem národnost měnit nemusí. Jak přehledné, jak jednoduché. Jak bolestné, jak nespravedlivé.

Tento systém napadl už před pár lety tehdejší ministr spravedlnosti JUDr. Otakar Motejl, dnes veřejný ochránce práv. Stát ovšem musí mít velice důležité důvody pro takováto opatření, když s tím nic nezmohl. Možná mají čtenáři daleko horší zkušenosti než já, ale já nevěřícně kroutím hlavou nad logikou takových postupů, praktikovaných navíc v době, kdy naše republika se už prakticky začlenila mezi státy Evropské unie. Poslední mojí nadějí byl telefonát na berlínské Velvyslanectví ČR v SRN. Na můj dotaz, zda nejsou plánovány v tomto směru nějaké změny a zjednodušení jsem dostala od jedné úřednice odpoveď „Jó paní, to nikdo neví!". A tak si možná letos naplánujeme dovolenou v Las Vegas.