Korespondenční volby mírou demokratičnosti režimu

Volební podmínky stále rozdělují občany ČR

Rok 2004 je pro Českou republiku opět významným volebním rokem. V historicky u nás prvních volbách poslanců do Evropského parlamentu (EP), stejně jako ve volbách třetiny mandátů do Senátu PČR, budou občané ČR podle podmínek přístupu k volbám opět rozděleni do dvou nerovných skupin.

Zákon o volbách do EP stanovuje provedení volby pouze presenčně na území České republiky. Stejně tak je pouze na území ČR možná volba do Senátu. Tato podmínka vylučuje z reálné možnosti výkonu volby většinu z několika set tisíc občanů žijících nebo dlouhodobě působících v zahraničí. Spolu se zahraničními Čechy tvoří tuto volebně handicapovanou skupinu i několik tisíc pracovníků ve službách státu a dnes také vojáci zahraničních mírových jednotek. Procesně technické odstranění této nerovnosti a bariér účasti ve volbách je přitom známé a v řadě států s vyspělou demokracií úspěšně dlouhodobě aplikované. Z několika v zahraničí běžně využívaných možností, nahrazujících osobní přítomnost ve volební místnosti, vytváří Ústava České republiky právní prostor pro volbu korespondenčním způsobem.

Listina základních práv a svobod České republiky pojímá volební právo jako základní ústavní právo, umožňující občanům podílet se na správě věcí veřejných svobodnou volbou svých zástupců. Volební právo je chápáno jako individuální, každý má možnost se rozhodnout, zda se voleb účastní. Stát je garantem a nástrojem ochrany výkonu tohoto práva. Je tedy odpovědný za dodržení základních principů českého volebního práva, kterými jsou: tajnost, přímost, rovnost a všeobecnost. Předpokladem funkčního volebního zákona, splňujícího zadání stanovených principů, by tedy měla být konstrukce, která umožňuje skutečně se voleb účastnit a nevytváří procesní ani územní bariery pro jeho uplatnění. Rozsah skutečných možností uplatnění volebního práva, které stát realizuje prostřednictvím svých technických a procesních podmínek, je tak současně i určitou mírou demokratičnosti režimu.

Srovnání se zahraničím

Možnost volit korespondenčně je tradiční ve Spojených státech amerických, Kanadě nebo Austrálii.

V těchto zemích je shodou okolností silné zastoupení našich zahraničních občanů. O to méně je pro ně přijatelný stav českého volebního práva, který pro ně, bez možnosti korespondenční volby, vytváří faktické, technické překážky účasti ve volbách.

Ze zemí současného Evropského společenství umožňuje svým občanům volit korespondenčně 10 zemí, jako například Spolková republika Německo, Velká Británie, Itálie, Španělsko nebo Rakousko. Ze zemí k Evropské unii přistupujících mají stejnou možnost občané Estonska, Litvy nebo Slovinska. Do všech samosprávných orgánů mohou korespondenčně volit například lidé ve Švýcarsku. Většina evropských zemí přijala korespondenční formu voleb v posledním desetiletí. Jak přiznávají zástupci Rakouska, které má dnes jeden z nejliberálnějších korespondenčních způsobů voleb, předcházely jeho přijetí zejména zájem a intenzivní společné aktivity ze strany krajanů.

Ve srovnání s těmito zeměmi by měla mít ČR, která prodělala vlny vynucené emigrace, daleko silnější zájem na oživení jejich vazeb k vlasti a podpoře reálného uplatnění jejich občanských práv.

V pohnutých obdobích českých dějin akcentovaných válečnými konflikty a politickými totalitami posledního dvacátého století, bylo nuceno nespočetné množství našich občanů, včetně mnoha významných osobností národa, opustit trvale svoji vlast. Právě od nich přicházela v těžkých obdobích naší země tak potřebná pomoc. Logické by se tedy zdálo, že politická reprezentace po roce 1989 bude vytvářet v právním systému co nejpříznivější podmínky pro obnovení jejich práv a sounáležitosti s českou komunitou v zahraničí. Opak byl pravdou.

90. léta nepřinesla občanům v zahraničí zlepšení

Volební zákon přijatý začátkem devadesátých let stanovil jako limitující podmínku volebního práva trvalý pobyt a volbu pouze na území ČR. Teprve v roce 1995 byla podmínka trvalého pobytu ze zákona odstraněna. Možnost volebního aktu byla ale dále vázána pouze na území ČR.

Senát předložil již v roce 1999 návrh na doplnění korespondenční volby do novely zákona o volbách do Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR. Návrh byl Poslaneckou sněmovnou zamítnut. Přínosem parlamentní debaty kolem návrhu o zlepšení dostupnosti voleb pro naše občany v zahraničí bylo zřízení volebních místností na zastupitelských úřadech v zahraničí. Je to však vlastně jen návrat k systému před rokem 1990. Malý počet voličů na zastupitelských úřadech ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 se stal argumentem odpůrců volby v zahraničí. Evropské referendum 2003 a volby 2004 jsou bohužel opět vázány pouze na území ČR.

Argumenty proti

Nejčastějšími politickými argumenty proti volbě v zahraničí jsou údajná neznalost místních poměrů, vysoké náklady a již zmíněná nízká účast. Volby 2002 na zastupitelských úřadech obavy z neznalosti našich politických poměrů v zahraničí ale nepotvrdily. Výsledky ze zahraničí blízce korelovaly s celkovými volebními výsledky v ČR. Zejména rozšiřováním internetového spojení do budoucna bariéry vzdáleností zcela odpadnou. Je pravdou, že prvních voleb na zastupitelských úřadech se účastnilo skutečně pouze 3763 zahraničních Čechů. Volit ale pro každého z nich předpokládalo nejprve se osobně na zastupitelském úřadě registrovat s platnými doklady o občanství a následně podniknout znovu další cestu na zastupitelský úřad, tentokrát k vlastní volbě. Zejména v zemích s tisícikilometrovými vzdálenostmi k úřadu to jsou pro voliče časově nesplnitelné a finančně neúměrné podmínky. Svoji roli sehrála před volbami 2002 i poměrně krátká doba od jejich vyhlášení na splnění všech povinných úkonů. Také v zemích s korespondenční volbou je však vždy procento volební účasti v zahraničí nižší, např. 9% v Rakousku nebo 17% ve Švýcarsku. Bohužel u nás zatím nebylo pochopeno, že smyslem opatření není masová účast ale vědomí každého občana České republiky, žijícího doma nebo v zahraničí, že jeho stát vytvořil právní podmínky pro to, aby se voleb účastnit mohl. Stát tak do důsledku plní podmínku ústavního principu rovného práva a dává najevo všeobecný zájem o každého svého občana. Náklady na korespondenční volbu v zahraničí byly odhadnuty na 40 milionů, tedy přibližně 200 korun na jednoho voliče (podle oficiálního odhadu počtu občanů ČR v zahraničí MZV ČR 2003). To je zhruba dvojnásobek částky připadající ve volbách na jednoho občana na území republiky. Jsem přesvědčena, že za dosažení rovného přístupu k volbám, které je jedním z pilířů funkční demokracie, tyto náklady stojí.

Korespondenčním volbám svítá naděje

Stálá komise Senátu PČR pro krajany žijící v zahraničí stojí trvale za požadavkem korespondenční volby. Svoji vůli opět potvrdila přijetím usnesení v únoru loňského roku. Současně se rozhodla připravit legislativní návrh korespondenční volby. Seminář, který k problematice uspořádala počátkem roku, přinesl zásadní obrat v názorech zástupců parlamentní politické reprezentace ČR. Ministerstvo zahraničních věcí stejně jako Ministerstvo vnitra na něm prostřednictvím svých zástupců deklarovalo obecnou podporu korespondenční formě voleb. Novou situací, která také nutí exekutivu k řešení, je totiž přístup ČR k EU. Volný pohyb osob v zemích EU může přinést násobný nárůst našich občanů dlouhodobě působících v zahraničí. Ministerstvo vnitra, které je gestorem volební legislativy, zařadilo možnost korespondenční volby do prvního návrhu tzv. volebního kodexu. To je ale cesta na dlouhé míle. Přijetí celého nového volebního kodexu, zahrnujícího např. přímou volbu prezidenta, budou předcházet složitá politická jednání. Teprve pak mohou následovat zákony a vlastní prováděcí aplikace procesních předpisů. S obecnou podporou ze strany odpovědných vládních resortů proto Komise pokračuje v přípravě novely volebního zákona doplněného o korespondenční volbu. S aktivní podporou zahraničních Čechů by se její schválení mohlo podařit.