Co pro mne znamenal exil

Exilu vděčím za to, že jsem vůbec mohla začít umělecky profesionálně pracovat a věnovat se malířství. Doma to nebylo možné, protože nepřicházelo v úvahu, abych z politických a finančních důvodů výtvarné umění studovala. Pocházím ze šesti dětí a z rodiny, která se nikdy ani formálně nesmířila s komunistickým režimem. Protože byl tehdy zrovna nedostatek učitelů, dovolili mi absolvovat pedagogické gymnázium a stát se učitelkou. S tímto statutem jsem s manželem a dvěma malými dětmi odešla do zahraničí, do Spolkové republiky Německo. Tady jsem nemusela být zaměstnána a mohla jsem se malování – jak jsem po tom vždycky toužila – cele věnovat.

Exil je ovšem i velkou hybnou silou, nutící člověka k tomu, aby se vyrovnával s problémy, se kterými by se za normálních okolností pravděpodobně nikdy nesetkal a nezabýval se jimi, protože by na ně prostě neměl čas. Život v cizině, cizí hovorový jazyk, který se nenaučíš z učebnice ani ze slovníku, odlišná mentalita lidí atd. na tebe doléhají a trvá dost dlouho, než to přestane působit. A s tím se vyrovnáváš: hledáš svou identitu, snad se to dá ne zcela přesně nazvat i hledáním domova. Mně exil dovedl k pochopení, že pojem domova je velice problematický, až abstraktní, že to není nic stálého, trvalého. Kolik lidí je dnes ve světě bez domova? My všichni jsme zde jenom na určitou krátkou dobu, přijdeš a odejdeš, a ať už domov máme nebo ne, stejně toto místo, na které jsme si zvykli a které je nám milé či naopak, zase opustíme.

Exil mi poskytl naprostou svobodu včetně svobody umělecké. Mohli jsme cestovat, poznávat cizí země a významná umělecká díla nejen z katalogů, ale i návštěvami kterýchkoli západních muzeí, výstav a galerií. Ve své práci jsem nemusela dělat kompromisy, mohla jsem malovat to, co jsem sama chtěla, což je pro výtvarníka ohromná situace, a měla možnost pracovat systematicky v oblasti, kterou jsem si sama zvolila. Myslím si, že právě tahle systematičnost, kterou jsem exilem získala, protože jsem nemusela spěchat, vede k objevování zákonitostí vlastní vytčené cesty, což je pro každého umělce nesmírně důležité. Mluvím-li ovšem o naprosté svobodě, pak se může zdát paradoxní a také paradoxní je, že jsem ji vlastně nevyžívala a nevyužívám. Exil mně naopak dovedl k redukci, k záměru, kruh kolem sebe spíše zužovat než rozšiřovat. Dospěla jsem k názoru, že nejdůležitější je neztratit se v tomto obrovském množství možností, které máš, a najít samu sebe. Tedy ne se připojovat k tomu, či k onomu směru nebo proudu, ohlížet se a chytat se věcí, které vidíš kolem a o kterých si myslíš, že bys je mohl také použít. I tohle – právě tím, že jsem měla dost času a mohla dlouho a intenzivně pracovat – mi umožnil exil pochopit.