Pohled do zrcadla

Nedávno mě potkalo životní období, ve kterém se můj manžel vyšvihl na novináře. Byl zván – spolu se mnou – na úplně všechno, co se konalo. Tím mně, samotářce, trávící život většinou v podhůří Orlických hor, způsobil nemalé problémy. Prostě mě hodil „do žita".

Společenská sezóna byla v plném proudu a nastavila mi zrcadlo. Zjistila jsem, že lidé, kterých si na dálku velice vážím, mne zblízka lehce děsí. Trpím totiž příšernou trémou, a proto se k rozhovoru na krátkou vzdálenost prostě nehodím. Jestliže k takové situaci musí dojít, nasadím automaticky připitomělý úsměv, pozvolna gradující do nervózního pochechtávání až pokloktávání, jako když uchází pára z konvice a řve, že voda vře. Nepřirozeně vysokým hláskem skřehotám absolutní nesmysly, zřejmě v podvědomém přesvědčení, že „smysly" stejně nikdo slyšet nechce. Při každém rozhovoru se navíc roztřesu jako pes, když na Silvestra začnou bouchat rachejtle.

Má bezradnost roste přímo úměrně se sebejistotou bytosti, která mě oslovuje. Například mi ve významně pronesených narážkách svěřuje všeobecně známé módní drby, ale já nevím, co si s nimi počít. Jindy znalá alespoň svého jména, nyní o svém jméně pochybuji. Kdyby taková neochvějně v sebe věřící bytost ještě více šlápla na paty mého, právě na útěk obráceného sebevědomí, jistě bych připustila, že mi při křtu dali třeba jméno Eufrosina Florentina Proserpina Otakarovna Průserová. Navíc zjišťuji, že se mi na lidech většinou líbí právě to, nač ostatní poukazují s nevolí, protože právě tím se liší od nudné prostřednosti.

Než se vydám do společnosti, jako by mi něco našeptávalo: „Jsi Popelka, nemůžeš vypadat jako Popelka, nebo všichni poznají, že jsi Popelka!" Tak se vždy obléknu jako zlá královna. Mé róby, ledabyle a narychlo spíchnuté, neobstojí po stránce kvalitního vypracování, zato jsou nepřehlédnutelné. Z ramen mi visí různé pestrobarevné závěsy, šály a květiny, vyrobené ze starodávných textilií, nalezených na půdě našeho padomu. Slušivý účes uklízečky z padesátých let estetický vjem dokreslí. Takto oblečena, nevhodně upoutávám pozornost na parcelu svého těla, kde by katedrálu duše nikdo nečekal.

Při slavnostních příležitostech se konávají recepce. Dlouhé stoly sotva pletou nohama pod tíhou mís. Na mísách se nacházejí potraviny kladené jedna na druhou do různých výšek a v různých barevných kombinacích. Sestavy se mění. Šunkové rolky, sýry a kuličky hroznového vína se drží za ruce a tančí kolem párátek. Není daleko doba, kdy je kuchaři naučí se usmívat a možná i pronášet uvítací projevy. Nevím čím to je, ale provází mě pocit, jako bych už někdy, na jiné planetě, ochutnala líbeznější pokrmy. Tato vzpomínka brání mým chuťovým pohárkům, aby se nepotkávaly se zklamáním. Po každé recepci toužím zhltnout vařený brambor se solí.

Suma sumárum: „Recepce nemám rád," jak kuriózně prohlásil jeden dědek ze Lhoty, který k nám chodí vybírat žumpu.

Než jsem mohla definitivně posoudit, zda by mě mohl společenský život opravdu vyvést z rovnováhy – jako bych kdy v rovnováze byla! – čas oponou trhnul. Vlastně mým manželem. Pozměnil zaměstnání. Žiji opět stranou hodokvasu. Místo nošení improvizovaných bezkonkurenčních, světových modelů, stěhuji doma prádelníky. Běhám s nimi po schodech nahoru a dolů, štípám dříví do rodinného krbu, vyklízím sklep. Odpavučinovávám obpavučinované kouty a nosím se se smetákem v potištěném tričku a montérkách. Našemu psovi i ptactvu nebeskému se v tom zdám ucházející. Na veverky, které ze mě mají evidentně legraci, se můžu vykašlat.