Z pražského literárního dění: konference a udělení Ceny Karla Čapka

Dvě pozoruhodné události zaznamenal v lednu literární život v Česku: Mezinárodní konferenci „Osudy literatury při sjednocování Evropy", pořádanou 23.1. Českým centrem PEN klubu ve spolupráci se Slovensko-českým klubem a s podporou Mezinárodního visegrádského fondu, a udělení Ceny K. Čapka pro rok 2004.

Konferenci v Lichtenštejnském paláci v Praze na Malé Straně zahájil předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Stránský a její průběh moderoval spisovatel Ivan Klíma. S hlavním referátem vystoupil literární vědec Peter Zajac a položil v něm řadu otázek spojených se sjednocováním, ale v podstatě unifikací evropských zemí. Bude však vytvořena taková kultura, aby se Evropa stala naším společným domovem, předpokládajícím také společnou paměť a vzdělání? Může se to podle Zajacova názoru stát, bude-li zachována vnitřní rozmanitost a pestrost literatur i malých evropských zemí a nebude prezentován pouze jakýsi anglo-francouzsko-německý literární konstrukt, s příměsí španělských, italských a ruských textů.

Slovní spojení „osud literatury" bylo mnohými literáty považováno za cosi hrozivého, předzvěst horší stránky věci, ne-li téměř předem prohraný zápas o literární svébytnost. Ta je v lidském vědomí spojována většinou s úspěchem produkujícím privilegované existence, jejichž životy – médii podrobně zprostředkovanými – se mnohdy snaží žít ti neprivilegovaní (tedy většina globální společnosti). A právě příběhy neprivilegovaných, zachycené v literární podobě, mohou zachovat evropskou identitu, neboť budou s to informovat o lidskosti, a zvláště nelidskosti světa. Optimismus i pesimismus střídavě zazníval v referátech účastníků konference, mezi nimi sekretáře Mezinárodního PEN klubu Terryho Carlboma, Fina Kariho Senia, Maďara Istvána Vo„r„ose, ředitele Mezinárodního visegrádského fondu Andrzeje Jagodzińského, Zdeny Beckerové, Moniky Pajerové, Heleny Haškovcové, Hany Ponické, spisovatele a velvyslance Slovenské republiky v ČR Ladislava Balleka, či předsedy Slovensko-českého klubu Vladimíra Skalského. Konferenci krátce pozdravil také prezident Mezinárodního PEN klubu Jiří Gruša. – Směsici názorů na literární příští ve sjednocené Evropě uvedl na pravou míru v diskusním příspěvku J. Stránský slovy: „Ten, kdo identitu ztratit nechce, neztratí ji." Vyjádřil tak oprávněnou naději jako téma a důvod k zamyšlení.

***

V podvečer téhož dne byla v rezidenci primátora Hlavního města Prahy předána šestá Cena Karla Čapka, udělovaná každý sudý rok Českým centrem Mezinárodního PEN klubu „za prozaické, dramatické nebo esejistické dílo českého autora, případně za dílo celoživotní".

O jejím držiteli rozhodla pětičlenná nezávislá odborná komise, letos v čele s publicistou Janem Lukešem, a po nesnadném výběru se jím stal dramatik, prozaik a režisér Ladislav Smoček. Slavnostnímu ceremoniálu s Dvořákovou a Sukovou hudbou v podání Snítilova kvarteta byli přítomni ministr kultury Pavel Dostál, Jiří Gruša, pražský primátor Pavel Bém, sponzoři (ICZ a Economia a.s.) a domácí i zahraniční hosté. L. Smočkovi byla předána obvyklá bronzová plastika knihy s reliéfem portrétu K. Čapka (dílo Vladimíra Preclíka) a letos výjimečně i signovaná skica Josefa Čapka z r. 1920 (dar D+Gallery); k ceně patří také finanční částka ve výši 150.000 Kč.

Laudatio přednesl šéfredaktor Divadelních novin Jan Kolář. Ocenil Smočkovo literární příbuzenství s Čapkem projevující se zájmem o malého člověka a jeho svět, laskavostí pohledu i plachostí soudu nad jeho selháními a zdůraznil vnitřní intenzitu uměleckého zážitku, jež staví jejich neokázalá díla naroveň dávným královským tragédiím. Dále připomněl jeho lví podíl na vzniku pražského Činoherního klubu, který v r. 1965 zahájil činnost Smočkovou první hrou Piknik. Po ní přibylo ještě dalších šest; sám považuje za nejdokonalejší Kosmické jaro, ale největšího úspěchu dosáhlo Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, hrané ve třinácti zemích čtyř kontinentů. Smoček se tak stal (po V. Havlovi a P. Kohoutovi) naším třetím nejhranějším autorem ve světě, kde mimoto i režíroval a divadlu učil (za pobytu na Filipínách nebo v Curychu). V současné době ho čeká režie Hejtmana z Kopníku v plzeňském divadle. Jeho prózy – nazývá je „sondami" – nebyly původně určeny k publikaci (rád prý psával slohy a dopisy), přesto však vyšly, a v r. 2002 také souborně s dramaty v nakladatelství Větrné mlýny.

Za získanou cenu laureát v závěru večera poděkoval: „Mé překvapení bylo matematicky i fyzikálně stoprocentní, neboť jsem se nikdy nepovažoval za „odměňovací typ".

Jsem rád a děkuji, že mě ocenili za to, co jsem napsal, a ne za režii, protože psaní jsem si cenil víc. Doufám, že to AMU nebude považovat za zradu …"