Představujeme: Profesor Milan Fryščák

Profesor slavistiky a komparativní lingvistiky na New York University a Univerzitě Karlově v Praze

Člen vedení výboru AFCR (American Fund For Czechoslovak Relief, dříve American Fund for Czechoslovak Refugees)

Předseda SVU New York

Pane profesore, emigroval jste z komunistického Československa v roce 1957. Jak vaše cesta vypadala?

Byl jsem členem jedné z prvních turistických výprav. Cesta vedla nejprve do Rumunska, potom jsme lodí jeli do Bulharska, Turecka, Řecka, a dokonce jsme se dostali až do Albánie. Dále naše cesta vedla přes Jugoslávii do Itálie. V Benátkách jsem loď opustil.

Bylo vaše rozhodnutí emigrovat výsledkem dlouhodobých úvah, nebo si člověk v určité chvíli prostě řekne: dost?

Zásadní vliv na mě měly události v Maďarsku o rok dříve, jejich zakončení bylo opravdu tragické. Tehdy jsem si uvědomil, že tady se asi věci nezmění. Nevím, jak bych se s životem tady vyrovnával. Samozřejmě jsem se musel ohlížet na rodinu, rodiče obzvlášť, ale nakonec jsem se rozhodl, že odejdu. Tehdy mi bylo pětadvacet let…. Od té doby jsem plánoval a potom na podzim roku 1957 se vyskytla první příležitost.

Z Itálie jste dostal vízum do USA…

Já jsem dostal vlastně víza dvě: jedno bylo do Spojených států a to druhé do Kanady. Když jsem dostal kanadské vízum, zeptal jsem se Kanaďanů, jestli je jedno, které z víz si vyberu. Dobře mi poradili, když mi řekli, že je lepší přijmout to americké. Řekli mi, že ze Spojených států do Kanady mohu přijet vždycky, ale naopak je to složité. V té době byla v Kanadě velká nezaměstnanost a začínat tam novou existenci bylo dost složité.

Jak jste si představoval Ameriku?

Studoval jsem anglistiku, takže jsem Ameriku samozřejmě znal z literatury. A také jsem si kupodivu směl i v padesátých letech dopisovat s jedním Američanem. Byl jsem kvůli tomu vyslýchán i STB, chtěli vědět proč si s ním dopisuji. Řekl jsem jim, že mě zahraniční korespondenti zásobují literaturou, která tu není k dostání a za jejich politické názory neodpovídám… (smích) Nakonec mi dali podepsat papír, že k tomu rozhovoru nikdy nedošlo, což bylo na tu dobu výjimečné. S tímto člověkem si dopisuji dodnes a zajímavé je, že bydlí na sever od Chicaga, ve státě Visconsin a toto místo bylo jedno z nejdůležitějších center českého života v 19. století. Vycházely tam výborné noviny Slávie a stojí tam i socha Karla Jonáše, prvního čechoamerického konzula Spojených států v Praze. Ale to všechno byla úplná náhoda, protože on podepsal papíry, když jsem byl v Itálii, že u něj můžu bydlet.

Co Vás ve Spojených státech překvapilo?

Obával jsem se, že cizinci nebudou přijímáni stejně jako rodilí Američané. Ale později jsem poznal, že to není pravda. V Kanadě to bylo mnohem horší. V Americe, pokud člověk něco uměl a jakž takž mluvil anglicky, přijali ho. To mě pozitivně překvapilo. Nikdy jsem proto nelitoval, že jsem v Americe a neuvažoval o tom, že doma by to mohlo být jednodušší. Tohle jsem si vlastně uvědomil už v Itálii, v Neapoli. S přítelem jsme častokrát chodili do amerických rodin hlídat děti. A tak jsem měl možnost v sobotu nebo v neděli si poslechnout československý rozhlas. A to mě okamžitě vyvedlo z nostalgie. Takže už v Itálii jsem věděl, že jiný svět bude asi lepší než ten, který jsem opustil.

Mohlo se ovšem stát, že se Vám v cizině nebude dařit. Přemýšlel jste, co byste dělal? Návrat v té době byl prakticky nemožný…

Samozřejmě, tahle myšlenka se také objevila. V Itálii jsem byl skoro rok a půl a měl jsem možnost o tom přemýšlet. Bylo jasné, že v Itálii nezůstanu, protože tam nebyla možnost práce. Samozřejmě jsem věděl, co by mě čekalo, kdybych se vrátil. Byly rozdíly v tom, jak různé země trestaly uprchlíky. Například Polsko byl po Albánii stát s nejvyššími tresty. Když odtamtud někdo odešel, opravdu si dobře rozmyslel, jestli se bude vracet. Oni slibovali, že se nic nestane, ale všichni věděli, že to není pravda. Myslím si, že komunistický režim dělal velkou chybu. Kdyby netrestal tak přísně uprchlíky, mohlo se stát častěji, že by se vrátili domů.

Mluvil jste o americkém příteli, který Vám pomohl při příjezdu do USA. Pomohli Vám také krajané, krajanské spolky?

Ano, to musím přiznat. Pomohla mi Česká matice, která sídlila v Chicagu. Poskytla mi půjčku na studia, nevelkou částku, kterou jsem později splácel. Dozvěděl jsem se o této organizaci přes mého přítele z Čech. Jeho bratr byl profesorem slavistiky na univerzitě v Austinu a ten v České matici působil a doporučil mi, abych si vypůjčil peníze. Já jsem o této organizaci vůbec nevěděl. Teď jsem sám členem výboru Amerického fondu pro československé uprchlíky.

Ve Vašem životopise jsem se dočetla, že jste v USA postgraduálně studoval. Bylo to na konci padesátých let pro emigranta z Východu složité?

Bylo to složité, ale ne zase příliš. Studoval jsem anglistiku na univerzitě v Olomouci a ta měla výměnu knih s Berkeley. Věděl jsem, že tato univerzita má velké slavistické oddělení, podal jsem si přihlášku ke studiu a byl jsem přijat. Potíže jsem měl s financemi, protože kromě malé částky, kterou jsem si půjčil, jsem neměl nic. Kvůli tomu jsem chtěl školu na rok odložit, ale jeden český profesor na této univerzitě mi to rozmluvil. Říkal jsem mu, že to bude dost těžké, protože nemám vůbec žádné peníze. Přihlásil jsem se na univerzitě o práci a oni mi nabídli mytí nádobí v kavárně. Poslední večer za mnou přišla sekretářka s tím, že se pro mě našel kurz, ve kterém budu učit. Díky tomu jsem nemusel ani platit tak vysoké školné. Na základě studií v Československu mi také odpustili ledacos, takže jsem začal dost slibně. Ale ten poslední večer to nevypadalo dobře. Říkal jsem si jak budu studovat a přitom v kuchyni mýt nádobí. Ale to se nikdy nestalo.

Pane profesore, učíte na New York University, což je největší soukromá univerzita v USA, ale také na Univerzitě Karlově v Praze. Mohl byste tyto dvě školy porovnat?

Řekl bych toto: za vzdělání se ve Spojených státech většinou platí. Kdežto systém českých vysokých škol je naprosto jiný. Nechci tyto školy srovnávat, ale myslím si, že alespoň něco musí studenti zaplatit. To je v USA případ státních univerzit, kde je školné nižší. Na naší univerzitě je to ale kolem 25. 000,- USD za rok, takže tam mohou studovat lidé, jejichž rodiče to mohou zaplatit. Myslím si, že české vysoké školy potřebují více peněz, proto jsem se zhrozil, že jim vzali 150 miliónů korun, které rozhodně potřebují. Čeští učitelé musí pracovat za velice nízké platy například v porovnání se zaměstnanci bank a to je velmi špatné. Není tady motivace zůstat ve vysokém školství a vím o případech, kdy odešli ze škol velice schopní lidé, protože nemohli finančně zabezpečit rodinu. Je nutné zlepšit finanční ohodnocení učitelů, kteří odcházejí jako lektoři do ciziny. Ministerstvo školství nabízí takové podmínky, že když si to tito učitelé spočítají, raději nikam nejedou.

Myslíte si, že se nějak liší Vaši studenti v České republice a v USA?

Rozhodně. Když mám tady seminář, studenti chtějí vědět, kolik práce musí odvést, aby dostali zápočet. V Americe zápočty neexistují, všechny semináře jsou známkovány. To je jeden z rozdílů mezi americkým a českým systémem vysokých škol. Na druhé straně přes Americký fond se dostávám k českým studentům, kteří ve svém duševním vývoji již pokročili, snaží se vyniknout a pak mají možnost studovat v cizině. Tito lidé pro postgraduální studium na amerických školách potřebují publikovat, protože bez toho budou stát až na konci fronty, která se hrne na tyto obory. Musí mít dobré doporučení. To jsem také zdůrazňoval, když jsem přijímal studenty do svého kurzu, semináře. Jestliže splní to, co od nich očekávám, budou mít možnost dostat doporučení a já to doporučení budu psát jako profesor newyorské univerzity a to by pro ně mělo mít větší cenu.

Jaký je v USA zájem o český jazyk, popřípadě kulturu?

Já bych řekl, že docela slušný. Jsem z New Yorku, ale znám situaci i v jiných státech. Dobře je na tom například Kalifornie, Texas je na tom výborně, protože tam mají program, který je podporovaný státem Texas a krajanskými spolky v Texasu. Poněkud v pozadí je teď Harvard. Nesmím samozřejmě vynechat Chicago, to je velice důležité místo, protože Chicago bylo před New Yorkem v počtu Čechů. Český program mají i další státy – například Indiana, Severní Karolína a některé další.

Jak se podle Vás změnila čeština za jednatřicet let Vaší nepřítomnosti v České republice?

Ve druhé polovině dvacátého století se česká literatura změnila v tom smyslu, že hovorová čeština pronikla do literatury. Rozdíly, když jsem přijel, se mi nezdály tak markantní. Ale přece jenom, když jsem pak poslouchal lidi na ulici, uvědomil jsem si, že to jsou velké změny. Domluvit jsem se ale dokázal. (smích)

Jste předseda Společnosti pro vědy a umění v New Yorku.

O této společnosti, která už vykonala spoustu záslužné práce, se u nás moc neví. Mohl byste ji představit?

To je chyba, že se o ní neví, protože jak v České republice, tak i na Slovensku jsou její pobočky. V Brně je také velice aktivní skupina. Také je pobočka v Plzni, kde jsme měli kongres před dvěma roky a další je v Olomouci, kde bude kongres příští rok v červnu. Tahle Společnost je opravdu vzácný příklad toho, jak si Češi a Slováci vedli v zahraničí. Každý druhý rok je světový kongres Společnosti pro vědy a umění a kromě toho jsou i konference na speciální témata. Každý rok se něco děje. Přicházejí přednášet Češi, emigranti, ale i domácí účastníci nejrůznějších sekcí. Jejich příspěvky se potom publikují. Tato společnost má velmi dobrý zvuk – jejími členy jsou významné osobnosti uměleckého a vědeckého života.

Myslel jste si, že se dožijete konce komunismu v Československu?

Jistě. Zvlášť při mé první cestě ještě před r. 1989 jsem si všiml jak lidé, kteří seděli pohodlně na jedné židli začínají uvažovat, že bude dobré, když budou sedět na dvou židlích. To jsem viděl velmi, velmi zřetelně. Samozřejmě, doba byla jiná. To už byl tři roky u moci Gorbačov a vzpomínám si, že některé dny se v Praze nedaly sehnat Izvestija nebo Pravda, protože tam byly články, které režim nemohl připustit. Naučili je rusky, aby si mohli číst v ruštině, ale pak jim to vadilo. (smích) Režim byl zmatený. Objevovala se tu různá hesla, která jsem ještě znal z padesátých let, ale jedno heslo zmizelo: Sovětský svaz – náš vzor. (smích)

Pane profesore, Vy jste teď Newyorčan, mohl byste popsat, jak se vás dotkly události 11. září?

Byl jsem zrovna na univerzitě, bylo to úterý ráno. Vzpomínám si, že jsem seděl v křesle, byl jsem na zubním oddělení naší kliniky, a někdo zapnul rádio. Slyšel jsem, že do jedné z věží narazilo letadlo, ovšem neříkali jaké. Ale když asi po patnácti minutách vletělo do druhé z věží další letadlo, věděl jsem, že to není nějaká náhoda, ale že je to teroristický akt. Pak už bylo slyšet, že jezdí po Broadwayi, která je hned vedle, sanitky a když jsem vyšel na ulici, viděl jsem kouř a to už také nešly telefony. Například s manželkou, která pracuje v jiné části New Yorku, už nebylo žádné spojení, ale počítače šly, takže jsme se i se syny v Kalifornii spojili a ujistili se, že jsme v pořádku. Nejezdilo metro, celý New York byl paralyzován. Postupně jsme se dozvídali, jak reagoval svět i lidé tady v České republice. Lidé tady vyjadřovali své sympatie, ta reakce byla opravdu skvělá.

Jaká je teď nálada v americké společnosti, když se ukazuje, že boj proti těmto silám nebude jednoduchý…

Obzvlášť tady bych chtěl zmínit jednu věc. Prováděl se výzkum, který ukázal, že Izrael a Spojené státy se považují za největší hrozbu míru. To je jako říct v předvečer Mnichova, že Československo a Polsko jsou největší hrozba míru. Tohle americkou veřejnost hodně zklamalo.

Někteří emigranti se prý po návratu do vlasti setkali s určitým nepřátelstvím a rivalitou mezi svými kolegy…

Já sám jsem to nezažil, ale vím o tom, že v některých oborech se to děje. Konec konců bych byl kritický i k postojům lidí, kteří dělali něžnou revoluci. Tady nebylo, když revoluce skončila: přijďte k nám, pomozte nám, ale: přijďte k nám, jestli nejste lumpi a jestli nás nechcete podvést. Tak to je všechno v pořádku. Ale běda, kdybyste přišli a chtěli tunelovat. No, my jsme si uvědomovali, že těch vlastních sil na tunelování a všelijaké lumpárny je tady dost, takže proč by to dělali emigranti?

Pane profesore, Vy jste v cizině uspěl. Je to podle Vás spíš věc štěstí, šťastných náhod nebo tvrdé práce?

Já myslím, že v mém případě je to do značné míry štěstí, ale samozřejmě nevylučuji ani jiné faktory. Vzpomněl jsem si na jednu anekdotu: na Moravském Slovácku se ptali jednoho dědečka, kterému už bylo přes sto let, komu nebo čemu vděčí za tak dlouhý život. On odpověděl: No, každé ráno si dám panáka slivovice, v druhé řadě mám hodnou pravnučku, no a Pánubohu bych měl taky poděkovat." Takže s tím štěstím to je jako s tím panákem slivovice. Ale ty náhody tu byly. Například brzy po příchodu do Itálie jsem onemocněl asijskou chřipkou, na kterou se umíralo. Vzpomínám si, že asi po dvou dnech pobytu v univerzitní nemocnici jsem slyšel zvonit zvony, ale ty zvony byly z Benátek, ne z onoho světa, ale já jsem si chvíli nebyl jistý… Ale když jsem chvilku poslouchal, tak jsem zjistil, že je to starý dobrý svět. (smích)

Když mluvíte o zvonech, napadá mě, jste věřící?

Ano.

Myslíte si, že to, že věříte, Vám dávalo sílu?

Asi ano. Já jsem opravdu věřil, že se dočkám světa, ve kterém bych mohl žít tak, jak jsem si představoval a nemusel se ohlížet na různé autority. Vzpomínám si, že když se blížil konec mého studia na olomoucké univerzitě, zašel jsem za jedním profesorem a řekl jsem mu otevřeně, že vnitřně se nemůžu s tímhle světem vyrovnat. Řekl jsem mu, že nevím, jak budu existovat, že bych chtěl úplně změnit svoji kariéru. On mi odpověděl, že už je pozdě, což byla pravda, protože už jsem byl v pátém ročníku. Takže jsem se s tím musel vyrovnat jinak. Ale vím, že bych tím hrozně trpěl, kdybych jako pedagog musel dětem říkat lži. To byl hlavní důvod, proč jsem odešel.

Když se teď ohlédnete za svým životem, litujete něčeho, vybral jste si dobře?

Já si myslím, že jsem si vybral dobře. Samozřejmě jsem v Americe nemohl dělat anglistiku, ale dělal jsem slavistiku a byl jsem šťastný. Od samého začátku jsem měl zajištěnou existenci, ty podmínky byly právě pro tenhle obor mnohem lepší, než jsou teď. Takže ty začátky byly pro mě snadnější. Byla to kariéra, která mě uspokojila. A taky je tu samozřejmě rodinný život. Našel jsem si manželku, Češku, se kterou si rozumím a taky děti můžeme říct, že se nám povedly, jejich kariéry jsou úspěšné. Byl to takový život, jaký by si mohl ledakdo přát. Je to pocit uspokojení, ale zase se nechci chlubit tím, že jsem všechno dělal správně, a proto mám tyto výsledky. To ne. Byla to taková souhra různých faktorů.

Kdyby chtěli v Hollywoodu podle Vašeho života natočit film, jaký by to byl žánr?

Určitě by tam mělo být dost humoru, protože já jsem velkým přítelem humoru. Humor je jedním z příznaků úspěchu.

Asi by to bylo něco jako filmy Woodyho Allena. Myslím, že by v mé biografii našel dost materiálu, který by využil.