Aktuality

Je nás dvanáct milionů Čechů

22. 5. 2010

MUDr. Martin Jan Stránský
Jakožto předseda Konzultativní rady Stálé komise Senátu PČR pro krajany žijící v zahraničí

jsem minulý rok inicioval rezoluci, kterou následně schválil Senát k 20. výročí návratu svobody do České republiky: Senát Parlamentu České republiky oceňuje nápomocnou a obětavou činnost zahraničních Čechů před rokem 1989 i po něm, která má za svůj účel podporu mateřské vlasti.

Senát České republiky si uvědomuje nezbytnou a důležitou propojenost mezi vlastí a těmi, kteří z ní odešli, či byli dokonce nuceni pod tlakem totalitního režimu ji opustit.

K českému původu se v zahraničí hlásí téměř dva miliony lidí, tedy je nás nikoliv deset, ale dvanáct milionů! Češi v zahraničí přispěli k provedení politických změn, které odstranily komunistickou nadvládu v Československu. Mezi ně patří velikáni jako slavný žurnalista a spisovatel Ferdinand Peroutka, Josef Škvorecký a Pavel Tigrid, který byl s mým otcem zakladatelem československého rozhlasu Rádio Svobodná Evropa (a to vysvětluje, proč jako stínový ministr zdravotnictví za VV píši tento článek). Češi v zahraničí mají nezastupitelný podíl na začlenění České republiky do NATO a EU i do širšího společenství demokratických států. Stačí jen připomenout Madeleine Albrightovou.

Nejstarší česká emigrace byla náboženská, např. exil katolického kléru z husitských Čech. Další vlnu politické emigrace zahájili pronásledovaní revolucionáři v roce 1848, následováni uprchlíky před Hitlerem v roce 1939. Velmi výraznou vlnu představuje poúnorová emigrace v roce 1948, která jen během prvních dvou let dosáhla počtu cca 100 tisíc osob. Emigrační vlny 1948 a 1968 obsahovaly větší podíl intelektuálů a politicky prominentních osobností, z nichž mnozí byli doma bezprostředně perzekuováni (hrozba uvěznění apod.). Výrazně se lišil i způsob odchodu: většina emigrantů prošla uprchlickými tábory v Německu a Rakousku, odkud poté odjížděli do dalších států. Po roce 1989 odcházejí vesměs lidé hledající přechodné pracovní uplatnění v ekonomicky vyspělejších zemích, přičemž mnoho Čechů trvale pracuje v nadnárodních společnostech a střídá destinace. Každá vlna má své historické, ale hlavně psychologické specifikum. I když dnes mohou být emigranti z každé vlny od sebe odlišní, spojuje je mateřská vlast.

Naštěstí dvacet let po revoluci, určité sklony k přirozenému nepochopení mezi Čechy doma a ve světě mizí. Existují pevné a produktivní mosty spolupráce na podnikatelské i na společensko-kulturní úrovni. Stačí jen nahlédnout na stránky jako např. www.krajane.cz nebo www.krajane.net .

Pro mne osobně Češi ve světě reprezentují něco velice důležitého. Vysvětlím to takto: naše národní dějiny nás spíše rozdělovaly, než by nás sbližovaly. Zajímavé je zeptat se deseti lidí, co pro ně dnes znamená být Čechem. Odpovědi jsou velice různé, dokonce i cynické. Oproti jiným postkomunistickým zemím jako je např. Polsko, není naše národní identita tak pevná, a spíše se schovává v kultuře. Věřím, že to, co přispěje k této identitě, je stále větší jistota, že patříme do světa a potvrzení, že máme světu co nabídnout kromě hokejového zlata. Větší souhra mezi domovem a těmi 16% Čechů žijících za hranicemi nám to nabízí.

Jsem vděčný, že Věci veřejné nejen uznávají roli Čechů v zahraničí, ale staví se k ní velice proaktivně tím, že dbají na specifické zájmy Čechů ve světě. A to včetně toho, že jim usnadňují možnost volit v květnových volbách. Každý hlas má svoji váhu stejně tak, jako každá zkušenost.

Stínový ministr zdravotnictví VV